The more you give the more you get

Některé zážitky se mi sepisují snadno. Ale pak jsou tu ty, které se do slov skládají jen těžko.
Problém je v tom, že čím intenzivnější prožitek, tím méně slov mě k němu napadá.
Uznávám.. začínám značně krkolomně, ale jestli chcete pokračovat ve čtení, začněte si radši zvykat. Sama nevím, co vznikne jen vím, že to chci sdílet. Emoce hozené na papír ve své čisté podobě.

Sometimes it is really hard for me to put my experiences into words. However, the harder it gets the more necessary it feels for me.  So I will at least try to express my feelings. Last two weeks were pretty intense and held such strong emotions that I simply couldn´t keep it for myself. I want to share it with you even tough my thoughts can get a bit messy. Sorry for that in advance.

Včera jsem se vrátila z druhého týdne Paraplaveckého léta ve Strakonicích. Jedná se o soustředění paraplavců... ve Strakonicích. (Kdo by to byl řekl, podle svého názvu, že??) Já s nimi jela poprvé, jako asistent a instruktor plavání. (Kdo znáte mé plavecké schopnosti tak se možná budete smát, ale je to tak. I rádoby plavec jako já si tam našel své místo.) Plave se pod hlavičkou Kontaktu bez Bariér a hlavní myšlenkou je, že plavat může každý. Právě od toho tam jsme my dobrovolníci, abychom některým plavcům usnadnili pohyb ve vodě. No to by na úvod snad stačilo. Koho by zajímala samotná činnost Kontaktu, jsou všude na sociálních sítích, takže směle do prozkoumávání neznámých vod. (haha)

Yesterday I arrived from a paraswimming camp where I was participating as a personal asistent and a swimming instructor. (Whoever knows about my swimming skills would laugh right now.. Anyway even for me something-like-a-swimmer there was a place.) Everyone can swim - people with physical impairment, intelectual disabilities, anyone! Even me! And that is why this camp is taking place every year. Some swimmers are not able to swim on their own. That is why volunteers such as me help them in the pool. (I hope it makes sense to you.)

Gone swimming.

Nebyl to úplně jednoduchý týden - za den jsme strávili asi 2,5 hodiny ve vodě, jógovali jsme a asistovali plavcům při běžných denních aktivitách. Jo a abychom se náhodou nenudili, občas jsme si šli ještě zakopat s míčem, pinknout volejbal nebo pořádali sumo zápasy. A na závěr týdne jsme si zahráli i tradiční vodní pólo! To jen tak na obhajobu, proč to co píšu možná nebude dávat velký smysl. (Spánkový deficit hitting hard.) Teď se ale už připravte na emocionální smršť. Autenticitu dokládá fakt, že jsem se začala vypisovat hned po skončení závěrečné party. O půl 4 ráno.

It wasn´t the easiest week, I must admit. We were swimming each day for 2,5 hours, doing yoga and helping swimmers with some daily activities according to their individual needs. In meantime we were playing football, volleyball or doing wrestling with other assistents and swimmers. Just to make sure we won´t be bored. (haha) The last day of the camp we also played traditional water polo which was real fun. Why am I telling you all of this? Probably to justify myself if this article wouldn´t make any sense. (Sleeping deficit is hitting hard.) Brave yourself, the emotional hurricane is coming. And be sure it will be intense as I was writing it straight after the ending party. Around 3:30 am.

Plavecké tréninky. Swimming lesson.

Návraty do reality jsou těžké.. A když se vracíte z té Strakonické pohádky, platí to dvojnásob. Proč? Je to týden, kdy jste odříznutí od světa. Čas, kdy žijete jen přítomným okamžikem. Kdy jediné co řešíte jsou tréninky. A jídlo. A na koho se sakra dívá ten trpaslík?! (#insidejoke) Ale čím to bylo tak výjimečné???
Odpověď je jednoduchá.
Společenstvím, ve kterém si všichni pomáhají.
Společenstvím, které je pestré.
Společenstvím, ze kterého každý vyčnívá a přesto všichni zapadají.
Společenstvím, ve kterém se kolikrát jen těžko rozezná asistent od plavce (Což mi přišlo asi nejvíc kouzelné!)
Společenstvím, kde se nikdo nebere vážně a všichni si ze sebe dokáží udělat srandu.
A především jsou všichni přijímáni nikoliv přesto jací jsou, ale právě pro to jací jsou.

Getting back to reality is hard.. Especially when you are returning from a fairy-tale. Why? 
It was a week outside the world. Time spent only in a present moment. Week offline. But there is something more what made it so special.
The community!
The community where everyone is helping each other.
The community which is diverse.
The community where everyone stands out and fits in at the same time.
The community where is sometimes hard to say who is the asistent and who is the swimmer.
The community where noone takes himself seriously and everybody is making fun of themselves.
Everyone is welcome here no matter his background.
Everyone is loved the way he is. 

Je těžké psát článek o dobrovolnictví, aniž by si o vás ostatní nemysleli, že jste svatí... že jste dobré duše, které pomáhají nějakým chudákům. Ale tak to není. Tady není na místě žádný obdiv. Prostě není. Když řeknu, že pracuju s lidmi s postižením, nechci abyste mě litovali. Chci abyste mi záviděli. Možná se zkuste nejprve seznámit s někým, kdo je nazýván handicapovaným, než všechny zasadíte do škatulky - chudáci. Nebo naopak superhrdina. Jsou to úplně obyčejní lidé. (No někteří spíš obyčejně neobyčejní.) Jen někomu přebývá vozík a jinému zase chybí třeba paže nebo noha. (A kdybyste viděli, jak multifunkční už se dělají nohy, tak je chcete taky!) A navíc kdo má to štěstí, že si s sebou pořád může vést svou židli?? (Nebo židli svým asistentům...)

To be honest it is kinda hard to write an article about volunteering without making an impression that I am a saint who helps cripples. Or something like that. I am certainly not. And they are not cripples. They are normal people like everyone of us. There is no space for admiration. I don´t want you to admire me for working with people with disabilites. I want you to be jealous that I can work with them! Maybe try to get to know a person with any kind of handicap and you will see that they are pretty normal. Well, maybe some of them have a wheelchair and someone is missing an arm or a leg. (You know black humor is like legs - not everyone has them.) And can you imagine the advantage of having a chair with yourself all the time? (Or maybe having a chair for your tired asistent!)

Židle vždy po ruce!/ Advantage of having a chair for your tired asistent.

Je pravda, že někteří lidé potřebují trochu více pomoci při běžných denních aktivitách. Já sama dostala ve druhém týdnu na starost holčinu s dvojím handicapem. To znamená, že byla na vozíku a ještě k tomu nevidomá. Výzva? Pořádná. Sedly jsme si spolu dobře. (Třeba při jezení se zvládla pokydat míň než já!) A i když to někdy bylo těžké, vděčnost, kterou mne na konci týdne zahrnula všechny těžkosti přebila.

Of course some people need help while doing some basic daily activities. I was asisting to a girl with double handicap - she was blind and on a wheelchair at the same time. It was a challenge at the beggining. However, both of us enjoyed it. It was pretty hard from time to time, yet the gratitude she made me feel in the end of the week, made all the struggles disappear.

Občas musíte utřít cizí zadek, nebo někomu nakrájet jídlo, ale to se pro vás celkem rychle stane denní rutinou. No a pak tu jsou situace, kdy musíte co 10 minut pomáhat vozíčkářkám na záchod, protože party a protože alkohol. (A kdo se po alkoholu nestává průtokáčem tak dělá něco špatně!) To už jsou vyloženě zábavné historky z natáčení.  (A trochu real life crossfit z toho všeho zvedání. Win-win!)
Dva týdny jsem byla dobrovlníkem a víte co? Nic mě to nestálo. Nepřišla jsem o svůj drahocený čas. (Který se beztak často utopí v sociálních sítích a prokrastinaci.) Naopak mě tato zkušenost nesmírně obohatila. Přivezla jsem si nové zkušenosti a zážitky a získala spoustu nových přátel. (Ty jsem si bohužel přivézt nemohla...) Jo a taky hromadu nových vtipů. (Ať žije černý humor.)
Jsem vděčná a dojatá.

Some daily activities cover helping on toilet or cutting food. However, there are some situations such as drunk wheelchair users needing to pee every 10 minutes during a party. These are the funny stories worth remembering. (And a real life crossfit. Win-win situation!)
Two weeks of volunteering didn´t cost me anything. Not even my precious time. (Which I am loosing usually while browsing social media.) It enriched me. A lot. I came home with loads of new experiences and got new friends. (They didn´t fit my luggage unfortunately.)
I feel grateful and touched.

Jsem vděčná za příležitost stát se součástí takhle krásného společenství. Opět se mi potvrzuje, že ty nejlepší věci ke mě přicházejí samy. Jen musím posbírat odvahu a přijmout je. A o tom svědčí i krásná věta, která byla vybrána jako cíl Strakonic: "Otevřít se tomu, k čemu jsem volán bez ohledu na to, co chci sám." Jako by jí někdo psal přímo pro mě...

I am glad for the opportunity to take part in such an amazing community. The best things are entering my life spontaneously and I love it. 

Vodní pólo - v našem podání kolikrát spíš rugby./
Is it a water polo or a water rugby??

Společenství./
The community.

A jelikož se blížím ke konci, asi bych vám měla prozradit pointu celého mého dnešního unaveného a přehnaně emocionálního vyprávění. Dělejte věci pro druhé. Jen tak. Bez vidiny jakéhokoliv ocenění. Zkuste si ve svých busy životech najít čas na nějakou dobrovolnickou činnost. Může to být cokoliv co je vám blízké, ale věřte, že se vám to tisícinásobně vrátí. Získáte víc, než vám jakákoliv výplatní páska může nabídnout.  Spousta z nás chodí do škol a prací... jsme demotivovaní a na sílu hledáme smysl veškerého toho snažení. Dlouho jsem ale necítila takový pocit smysluplnosti, jako právě ve Strakonicích. Vděčnost, která se vám dostane je k nezaplacení...Věřte mi!
A ještě jedno možná trochu naivní a patetické přání: Respektujte odlišnost. Každý z nás je jiný, jen u někoho je to zkrátka vidět víc a u někoho méně. Každý máme své přednosti a slabiny, ale společně jde všechni líp. (Uznávám, větší klišé jsem napsat nemohla #noregret)

We are finally getting to the end of this emotional mash so I should probably release the secret message. Do things for each other. Just like that. Without any expectations. Try to find some time in your busy lives to do volunteering. And it doesn´t matter what kind of volunteering. It can be basically anything! This experience just felt right for me. I felt so meaningful after a while. Sometimes the gratitude you get is the biggest award you can imagine. And to end this article with cliche: "The more you give the more you get."

Tři slova závěrem:
Děkuji, děkuji, děkuji!
A brzy zase na viděnou!

Six last words:
Thank you, thank you, thank you!

DĚKUJU!

<3 

Vaše vděčná a dojatá Alenka
Yours grateful and touched Alenka