Couchsurfing a koleje
Dobře, poslední článek jsem končila čekáním na svého couchsurfingového hostitele. (eh.. opravdu hostitele?)
Zjistila jsem, že psát blog není taková sranda, jak se to na začátku zdálo. Je půlnoc, od rána jsem měla naprosto nabitý den a stejně mi přijde, že bych ho potřebovala prodloužit ještě o několik hodin. S psaním jsem dost pozadu, ale stejně bych ráda pokračovala alespoň pro zakonzervování svých bezpočetných zážitků. Zároveň se chci omluvit, jestli má čeština začne být trochu krkolomná. Protože v některých situacích bych vážně raději použila anglické výrazy, které zkrátka sedí lépe. (A kdybych začala psát slovinsky, tak se taky nelekněte, protože musím trénovat, no ne?)
Byla to má první zkušenost na Couchsurfingu. Paradoxně jsem se vůbec nebála, naopak jsem se hrozně těšila, na koho narazím. Mé pozitivní myšlení se vyplatilo a nocleh mi nabídl týpek z Pakistánu (bez předsudků prosím). Žije v Lublani už řádku let, pracuje tu a tak.. Přivítal mě velmi milý, usměvavý muž se kterým jsem od svého příjezdu prokecala několik hodin. Těžko bych vás uváděla do té chvíle, kdy jsme se procházeli po Lublani a seděli u jezera, zatímco jsme probírali své životy a další velmi zajímavá témata. Po tom co jsme společnými silami splácali večeři (prý umí skvěle vařit, ale maso...) se k nám přidal jeho kamarád a společně jsme pak hráli karty. Cítila jsem se s nimi velmi příjemně. Asi o tom vypovídá i naše zhruba čtvrt hodinové výbuchy smíchu, kdy jsme sotva popadali dech a div se neudusili. I když vlastně ani nevím, co bylo tak vtipné.
Každopádně všem Couchsurfing vřele doporučuji, třeba potkáte také tak skvělé a zajímavé lidi jako já!! (A když to nezkusíte, tak je nepotkáte zcela určitě)
Další den jsem se ráno vydala se všemi svými zbytečnostmi nastěhovat na koleje. Well... Prý aby toho dobrodružného cestování s batohy nebylo málo, asi deset minut od doby co jsem vyšla se spustil TOTÁLNÍ liják. A bouřka. Zkrátka boží počasí. Yay. Tak jsem na chvíli zastavila, oblékla děti do pláštěnek a pokračovala další půl hodinu do cíle. Když neznáte cestu, je to ještě o to větší zábava. Snažit se číst mapy z telefonu, ale zároveň ho chránit před zmoknutím je nadlidský úkol!
Inu na koleje jsem se dostala promočená na kost. Teď přichází ten čas, kdy jsem konečně využila svou na dně zakopanou deku! (jelikož mikina byla pohřbená ještě mnohem hlouběji v útrobách mé krosny) Promrzlá a promočená jsem se spřátelila s dalšími Erasmáky čekajícími ve frontě na koleje. (jakože před kanceláří kde se vyřizovalo ubytování a všechny ty papíry..)
Jste v cizí zemi a nemáte přátele? Najděte si nějakou dlouhou frontu, ve které můžete strávit víc než hodinu. Tadáá. Nejlepší způsob seznamování, to můžu zaručit. Když jsem se konečně dostala na řadu, přišla další vtipná informace. "Podívejte se doprava na kameru, potřebujeme vás vyfotit." Joo zmoklou slepici na fotkách zaručeně ještě nemají!
Nakonec jsem si vybrala koleje dále od školy, ale blíž do centra. (proč asi.. a teda myšlenka, že se budu muset táhnout ještě přes půlku města na jiné koleje?? ne děkuji!) Také jsem si trochu připlatila za pohodlí. Tudíž bydlím v buňce po dvou pokojích s koupelnou a kuchyní. Svůj pokoj sdílím se Španělkou, která se nastěhovala až dnes, ale zdá se být v pohodě. Čtyři lidi na společné prostory jsou přece jen o něco lepší, než 40. (tak neasi) A je tady větší klid, žádné party na chodbě do brzkých ranních hodin. (Ale zároveň když bych na takovou chtěla, druhá budova je jen pár kroků od té naší, so win-win)
Teď už bych měla jít vážně spát. Zítra mě čeká další nabitý den.
Dobrou noc!
Vaše Alenka
Zjistila jsem, že psát blog není taková sranda, jak se to na začátku zdálo. Je půlnoc, od rána jsem měla naprosto nabitý den a stejně mi přijde, že bych ho potřebovala prodloužit ještě o několik hodin. S psaním jsem dost pozadu, ale stejně bych ráda pokračovala alespoň pro zakonzervování svých bezpočetných zážitků. Zároveň se chci omluvit, jestli má čeština začne být trochu krkolomná. Protože v některých situacích bych vážně raději použila anglické výrazy, které zkrátka sedí lépe. (A kdybych začala psát slovinsky, tak se taky nelekněte, protože musím trénovat, no ne?)
Byla to má první zkušenost na Couchsurfingu. Paradoxně jsem se vůbec nebála, naopak jsem se hrozně těšila, na koho narazím. Mé pozitivní myšlení se vyplatilo a nocleh mi nabídl týpek z Pakistánu (bez předsudků prosím). Žije v Lublani už řádku let, pracuje tu a tak.. Přivítal mě velmi milý, usměvavý muž se kterým jsem od svého příjezdu prokecala několik hodin. Těžko bych vás uváděla do té chvíle, kdy jsme se procházeli po Lublani a seděli u jezera, zatímco jsme probírali své životy a další velmi zajímavá témata. Po tom co jsme společnými silami splácali večeři (prý umí skvěle vařit, ale maso...) se k nám přidal jeho kamarád a společně jsme pak hráli karty. Cítila jsem se s nimi velmi příjemně. Asi o tom vypovídá i naše zhruba čtvrt hodinové výbuchy smíchu, kdy jsme sotva popadali dech a div se neudusili. I když vlastně ani nevím, co bylo tak vtipné.
Každopádně všem Couchsurfing vřele doporučuji, třeba potkáte také tak skvělé a zajímavé lidi jako já!! (A když to nezkusíte, tak je nepotkáte zcela určitě)
Inu na koleje jsem se dostala promočená na kost. Teď přichází ten čas, kdy jsem konečně využila svou na dně zakopanou deku! (jelikož mikina byla pohřbená ještě mnohem hlouběji v útrobách mé krosny) Promrzlá a promočená jsem se spřátelila s dalšími Erasmáky čekajícími ve frontě na koleje. (jakože před kanceláří kde se vyřizovalo ubytování a všechny ty papíry..)
Jste v cizí zemi a nemáte přátele? Najděte si nějakou dlouhou frontu, ve které můžete strávit víc než hodinu. Tadáá. Nejlepší způsob seznamování, to můžu zaručit. Když jsem se konečně dostala na řadu, přišla další vtipná informace. "Podívejte se doprava na kameru, potřebujeme vás vyfotit." Joo zmoklou slepici na fotkách zaručeně ještě nemají!
Nakonec jsem si vybrala koleje dále od školy, ale blíž do centra. (proč asi.. a teda myšlenka, že se budu muset táhnout ještě přes půlku města na jiné koleje?? ne děkuji!) Také jsem si trochu připlatila za pohodlí. Tudíž bydlím v buňce po dvou pokojích s koupelnou a kuchyní. Svůj pokoj sdílím se Španělkou, která se nastěhovala až dnes, ale zdá se být v pohodě. Čtyři lidi na společné prostory jsou přece jen o něco lepší, než 40. (tak neasi) A je tady větší klid, žádné party na chodbě do brzkých ranních hodin. (Ale zároveň když bych na takovou chtěla, druhá budova je jen pár kroků od té naší, so win-win)
Teď už bych měla jít vážně spát. Zítra mě čeká další nabitý den.
Dobrou noc!
Vaše Alenka
A kde je ten obrázek z kamery, kam se schoval :p :* :D
OdpovědětVymazat