Challenge s názvem Triglav accepted!

Je neděle ráno. Já spokojeně sedím ve své posteli mého slovinského domova. Obličej mám spálený, pusu rozpraskanou a nohy?? Ty dneska doufám nebudu potřebovat. Naopak hlavu mám čistou jak dětskou prdelku (to je panečku přirovnání!) a šťastný pocit se rozlévá celým mým rozbitým tělem. Včera jsem zažila doposud nejtěžší a naprosto nejlepší výlet za dobu mého slovinského života. A chtěla bych se o něj s vámi podělit dokud je takhle pěkně čerstvý.

O výletu na Triglav jsme se s klukama bavili už snad od prvního týdne co jsme do Lublaně dorazili. Plánovali jsme ho doposud minimálně třikrát, ale nikdy to nevyšlo. Důvodů bylo několik, ale především počasí nevypadalo nejlépe a to jsme nechtěli riskovat. No a jak si asi domyslíte, včera byl konečně náš den D! Podle původního plánu měl celý trip trvat dva dny s přespáním na jedné z horských chat. Jaké bylo zklamání, když jsme zjistili, že v říjnu už jsou všechny chaty zavřené. No co, budeme to tedy muset zvládnout v jednom dni. Když jsme sháněli pátého člena naší expedice a všem kolem jsme líčili naše plány, všichni si ťukali na čelo a tvrdili, že se to v jednom dni absolutně nedá zvládnout. Tím spíš jsme to chtěli vyzkoušet na vlastní kůži. Věděli jsme, že to nebude jednoduché, proto jsme měli i záložní plán - možnost přespání v zimním pokoji jedné z chat, proto jsme s sebou táhli i spacáky, kdyby náhodou. Stejně tak jsme si půjčili ferratové sety, protože lepší být připraven než překvapen! (no žejo) Takže nebojte, nic jsme nepodcenili!

Vyrazili jsme v pátek večer k Bledu (přes Decathlon, kde jsme dokoupili všechny zbylé nutnosti jako čelovku a rukavice). U Bledu jsme strávili jednu noc v hostelu, abychom mohli vyrazit v čase, kdy se ostatní vrací z party domů. Budík jsme nastavili na 4:45 a po páté hodině jsme vyrazili autem k našemu startovnímu bodu. Od auta jsme vyráželi v 6 hodin nabalení do všech vrstev, které jsme s sebou měli, s rukavicemi na promrzlých rukou a čelovkou, bez které bychom neviděli na krok. Měsíc i hvězdy svítili náramně, avšak v lese jsme potřebovali jasnější zdroj světla. Kolem půl 8 nás Slunce začalo vítat celou svou krásou a provázelo nás po celý den ve své nejjasnější podobě.

Východy Slunce v horách stojí za to!

Celý výlet byl nejtěžší na hlavu. Přece jenom když víte, že vás čeká asi 14 hodin chůze, je těžké to nevzdat a věřit, že na to máte. Při plánování jsem docela pochybovala nad svými schopnostmi, ale chtěla jsem to alespoň zkusit. A rozhodně to pro mě byla obrovská výzva! (A já mám výzvy tuze ráda!) Proto jsem se rozhodla, že to prostě zvládnu. Má strategie byla prostá. Na cestě jsme měli tři záchytné body - dvě horské chaty a vrchol. Čas jsem tedy počítala vždy jen k dalšímu záchytnému místu. Když si říkáte, že vás čekají jen dvě hodiny, jde se hned lépe. No a potom další dvě hodiny, a ještě jedna.. Až je večer a vy ani nevíte kdy se to stalo. Jak snadné a účinné!

Asi po hodině chůze jsme začali postupně odhazovat vrstvy a většinu cesty jsem strávila v tílku a legínách - občas byl čas přes sebe přehodit i bundu, ale přesto bylo celý den příjemné teplo. Počasí nám tedy vyšlo perfektně! Cestu na vrchol jsme podle průvodců měli zvládnout asi za 7 hodin. Po cestě jsme si udělali dvě zhruba 20 minutové pauzy u každé z chat. Někdo chodí do hor, aby zhubl. My se do hor chodíme najíst! Takže pauzy na dobroty byly potřeba!

Jedna z mnoha svačinových pauz

Dom Planika pod Triglavom

Na vrchol jsme dorazili o půl 1. Chůzí jsme tedy strávili necelých 6 hodin, s přestávkami 6 a půl! Kluci samozřejmě byli rychlejší než já, vždy na mě čekali na rozcestnících a jako správní gentlemani na mě počkali před samotným vrcholem, abychom jej mohli zdolat společně! (Lepší parťáky bych si přát nemohla!) A navíc jsem tím získala spoustu času jen sama se sebou a svými myšlenkami v horách. Zkuste to taky někdy. Je to naprosto boží!

Nebylo to vždy jednoduché..

Ale stálo to za to!! 

Na vrcholu jsme strávili asi hodinu. Slunili se, odpočívali, jedli, poslepu jsme rozeznávali pivo Union od Laška (abyste byli trochu v obraze, jsou to dvě značky slovinského piva, které rozdělují lidi na tým Laško a tým Union.. no na české pivo stejně nemají!). Dokonce jsme na Triglavu potkali pána, který tam pivo prodával (a redbull a colu), to je panečku business! A tak se z nás stali praví Slovinci. Protože kdo to neví, tak se říká, že každý správný Slovinec by za svůj život měl alespoň jednou zdolat Triglav (tedy nejvyšší horu Slovinska, která leží v nadmořské výšce 2864m, jen pro upřesnění)

Vrcholové svačinky (jak jinak)

Zasloužený odpočinek...

Naše nejlepší parta! (a já jsem tak malá jenom proto, aby byl vidět nápis Aljaževo stolp, samozřejmě!)

Jelikož jsme se rozhodli celou cestu zvládnout v jednom dni, dobytí vrcholu pro nás znamenalo teprve půl cesty. Čas jsme však měli víc než dobrý! Dolů jsme vyrazili před druhou hodinou. Cesta dolů bývá rychlejší a až na obrovské bolesti kolen a velkou šanci spadnout na kamenitých cestách bývá i jednodušší. Haha. Chyba. K první chatě cesta utekla opravdu rychle a stihli jsme si zde postavit i sněhuláčka a trochu si odpočinou po strmém klesání.

K druhé chatě jsme to také zvládli za rekordní čas. Poslední úsek se však zdál být nekonečný a všichni jsme toho měli plné zuby. Hladoví, vyčerpaní, s neskutečnými bolestmi nohou jsme dorazili k autu se stmíváním kolem 6. hodiny večerní. Cesta dolů nám tedy zabrala (i s dvěma 20 minutovými přestávkami) asi 5 hodin. MY JSME TO ZVLÁDLI! V číslech:13 hodin - od úsvitu do soumraku, 26km, 1600 výškových metrů. Španěl, dva Němci a jedna Češka = dream team! Sundat boty, převléct se a hurá autem směr Lublaň! (Ještě že je vše takhle blízko a za hodinu už jsem si doma užívala horkou sprchu) 

Vím, že už jsem se rozepsala dost, ale nějak si nemůžu pomoct a musím své povídání zakončit motivační řečí! Lidi, vylezte ze svých komfortních bublin! Riskujte trochu, zkuste něco nového, i když si nejste jistí, zda na to máte. Když to nezkusíte, nikdy svoje limity nepoznáte a nikam se neposunete. A je jedno o co jde, může to být cokoliv. Kdybych já nevyskočila ze své komfortní bubliny, nikdy bych se neodvážila jet na Erasmus, nezažívala bych takhle skvělá dobrodružství, necestovala a nebyla takhle šťastná! Jo a mimochodem Triglav se stal nejvyšší horou, na které jsem kdy doposud byla. (3000 čekají!) Nepřežívejte, žijte! (A klidně se mi smějte, za tyhle řeči. Ale dokud nezažijete ty pocity překonávání se, nikdy mě nepochopíte.)

Vaše nejšťastnější Alenka