It is a bad week, not a bad life

Každého někdy potká špatný den. Nic se nedaří, věci vám padají na hlavu, zakopáváte o vlastní nohy, zkrátka všechno je špatně. A nebo špatný týden, jako to bylo v mém případě. A o tom vám dneska chci napsat. Protože Erasmus neznamená jen jednorožce tancující po duze, sluníčko a kytičky, jak by si kdekdo z (nejen) mých předchozích příspěvků mohl myslet.

Zapomenout si peněženku v pokoji, to se občas stane každému. Její nepřítomnost jsem zjistila až ve škole. Ale co, oběd za mě zatáhla kamarádka (a telefon na boni jsem měla, takže žádné zbytečné utrácení navíc!) No jo, ale nosit klíč od pokoje v peněžence asi není nejlepší nápad. A rozhodně vás nepotěší když zjistíte, že vaše spolubydlící má školu až do 9. Ještě štěstí, že bylo venku krásně. Tak jsem se přidala k větší partě Erasmáků na piknik a chillování v Tivoli parku. Dobře, večer jsem si řekla, že jsem asi neměla svůj den.

Ve čtvrtek nám škola začínala v 9 hodin ráno, jelikož tu máme vlastní kola, měli jsme se sejít v 8.20 s mou Španělskou spolužačkou, která bydlí na stejných kolejích jako já. Tady bych ráda poznamenala, že někdo asi věděl, že jsem z Hradce a chtěl, abych se tady cítila jako doma. A já si toho opravdu moc vážím, to ne že ne! Abych se dostala k pointě. Vydaly jsme se ke kolům a kola...nikde. V Hradci, městě vyhlášeném krádežemi kol mi za X let kolo neukradli ani jednou. Tady se jim to podařilo za necelé 2 měsíce. Lublaň: Hradec 1:0. Ale ani zmizení kola mě nedonutí jezdit autobusem! Začala jsem opět využívat systém městských kol. Tento systém je bezvadný a zaplatíte za něj jen 3 eura ročně, což se rozhodně vyplatí! Má to však malý háček. Pokaždé, když kolo zrovna potřebujete, žádné na vás nečeká (především u kolejí a u školy, nečekaně) a když kolo potřebujete zaparkovat, je jich všude plno.

takhle to vypadá, když máte šťastný den!

No dobře. Ukradené kolo, co s tím? Nemá cenu se nad tím rozčilovat, protože už s tím stejně nic nenadělám. Už jenom doufám, že karma dotyčné/ho dostihne!
Závěrem týdne jsem se spontánně rozhodla přidat se k ostatním na koncert Parova Stelara. Tohle rozhodnutí bylo nejlepší, co jsem mohla udělat. Koncert byl naprosto parádní ve všech ohledech! Ale můj smolný týden ještě potřeboval třešničku na dortu. Když jsem po koncertě vytáhla telefon ze své kabelky, došla jsem k nemilému zjištění. Pavučina na displeji. Nikterak veliká (mami, ty tohle raději nečti), ale když máte nový mobil, rozhodně vás to nepotěší. (A přesně z tohohle důvodu jsem nechtěla Iphone)

Tak nešťastný týden už mám snad za sebou, jen se opět léčím z nachlazení a protivného kašle. (protože #podzim, jako každý rok) Takže cibulovo-zázvorový čaj, citrón, cibulová šťáva a to by v tom byl čert, abych zase nebyla zdravá!!

Každopádně nenechte se zmást tímto článkem. Ani tyhle protivnosti mě nerozhodily. Užívám si to tu naplno a cítím se opravdu šťastně! (Většinu času.) Ale jsem jenom člověk, tak i mně se někdy zasteskne. Kdyby jste si na mě někdy vzpomněli a chtěli mi udělat radost, přikládám adresu. Můžete mi poslat pár řádků, pohled, kolo (haha), nebo třeba objetí v obálce.
Dorm XIV.
Svetčeva ulica 9,
Ljubljana 1000

S přáním méně smolných dnů a týdnů,
Vaše Alenka