Beogradski polmaraton

Už jsem se dlouho neozvala. Někdy mám pocit, že vlastně nikoho moc nezajímá, co tady dělám a že si vlastně píšu jen sama pro sebe. Možná to je proto, že se mi psát nechtělo. A nebo nebylo o čem. (Ale to bych zas kecala, protože tady se pořád děje něco suprovýho!) Každopádně tenhle víkend jsem se postavila opět nové výzvě a myslím si, že ta za článek stojí!

Byl konec listopadu a v Erasmácké skupině na FB se nám objevil příspěvek: "Kdo by se mnou jel na půl maraton do Bělehradu?" Zrovna ten den jsem se bavila s jinou Češkou, že bychom se do Bělehradu docela rády podívaly. No tak dá se takováhle výzva odmítnout? Ne. Nedá. Týden na trénink mi určitě bude stačit. Intenzivní trénink! Běhat jsem šla celkem dvakrát. Jednou 8km, kdy jsem umírala, podruhé 12 km, které mi přišly v pohodě. Pak začalo sněžit a já nějaké trénování vzdala. Přece jenom už to nezachráním.

Nadešla sobota, den odjezdu. Hned jsme museli začít zábavnou příhodou. Den předem se nám jedna holčina omluvila, že je nemocná, že nepojede. I přes obrovskou snahu se nám nepodařilo sehnat náhradu. No co, bohužel s tím už nic neuděláme. Jaké bylo překvapení, když se nás u auta sešlo i přesto 7. Sakra. Někdo tady neumí počítat. (Ještě štěstí, že onemocněla, jinak bychom se do auta nevešli) Sešli jsme se ve velmi zajímavém složení: Dvě Češky, dvě Němky, Korejec, Číňanka a holčina z Texasu. Na hranicích byli celkem překvapení. #erasmuslife (ale dostali jsme razítko do pasu nejenom ze Srbska, ale i z Chorvatska, a to chceš!) Jo a mimoto dvě veganky a dvě vegetariánky! Svět se řítí správným směrem!

Abych se ale dostala k té nejvíc motivační části tohohle článku. (Protože na tu všichni zajisté netrpělivě čekáte) Byl to můj první půl maraton. A kdy jindy si ho zaběhnout, než 3. prosince za nepřetržitého sněžení. V Bělehradu. #logic Zaběhla jsem ho v čase 2:23. Plán proběhnout cílem do dvou a půl hodin jsem tedy splnila. Jak bych ale měla popsat své pocity?

Když už sněží, tak si z toho uděláme vánoční půl maraton!

Momentálně se cítím nesmírně pyšná, že jsem do toho i přes všechny výmluvy, co se mi v hlavě rojily šla. Jsem pyšná, že jsem to nevzdala, že jsem se ani jednou nezastavila. Miluju svoje tělo za to, že mě nezradilo a zvládlo to s grácií. (Protože mít sixpack vůbec nic neznamená, když ani do schodů nevyjdeš.)
A k samotnému běhu? Běžela jsem celou dobu sama jen se svojí krásně prázdnou hlavou. (Relax level milion!) Atmosféra byla naprosto úžasná. Lidé kolem nás podporovali a já se pořád musela jen usmívat. (možná to byl jen následek zmrzlého mozku) Čekala jsem krizi, ale asi se jí do té zimy nechtělo, tak vůbec nepřišla.
Na 5. km už jsem si byla jistá, že do cíle doběhnu.
Na 10. km jsem se radovala, že už mám půlku za sebou.
Na 14. km jsem slavila svůj běžecký rekord.
Na 17. km jsem měla cíl už na dosah.
Na 20. km jsem nemohla uvěřit, co se to právě stalo a jak to mohlo utéct tak rychle.

Myslím si, že výraz mluví za vše: Co se to právě sakra stalo?!

Štěstí lvl miliooon!

Takže si můžu odškrtnout další splněnou výzvu ze svého pomyslného bucket listu. Mám z toho neskutečnou radost, i když mi to stále nějak nedochází. (I když to dává smysl, když den poté nemůžu ani chodit..)
Půl maraton ve 21 letech.. takže maraton mě čeká až ve 42. To mám ještě spoustu času běh natrénovat.

Jedna poznámka pod čarou - Bělehrad je pěkně ošklivé město. I když ten sníh všude kolem to trochu zachraňoval. Jako turista bych se tam teda nevydala.

Druhá poznámka pod čarou - Dávejte si výzvy, ať se zdají být sebešílenější! Ten pocit poté stojí za to. A uvidíte, že máte na víc, než si právě teď myslíte!

S postele se zázvorovým čajem,
Vaše Alenka
(Ale stejně to stálo za to!!!)