Last weekend in the paradise

Tak to přišlo. Den, kterého jsem se děsila už dlouho. Den, kdy jsem musela opustit svou Lublaňskou pohádku. Je to neskutečný, jak rychle může utéct 5 měsíců. Mrknete a je to pryč. Ale nechci tady smutnit (Na to ještě dojde později.) Chci vám napsat o svém posledním Erasmáckém víkendu. Víkendu, který se povedl na Ačko, stejně jako všechny zkoušky mnohých z nás. (Neprovokuj joo?!)

Řekněte mi, jak lépe zakončit pobyt ve Slovinsku, než na horách? Máte pravdu. Lepší způsob není. A jelikož s vámi sdílím tento názor, plánovaný výlet mířil vysoko! V sobotu jsme se vydali na snowboard/lyže na Krvavec (1900 m.n.m.). Zprvu jsem se trochu obávala počasí, jelikož předpovědi hlásily -6° a mraky, na což jsem z jarní Lublaně opravdu nebyla připravená. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme sjížděli poloprázdné sjezdovky ozářené Sluncem, kochali se výhledy na mraky plujícími pod námi i vrcholky hor (mimo jiné i Triglavu!) tyčící se všude kolem. Ráj. To vám tedy povím. A abychom jenom nudně nejezdili nahoru a dolů (Né, to nikdy nebude nudné!) Nebo možná spíš abychom pobavili publikum našimi držkopády, s Paulem jsme se učili jezdit na druhou nohu (na switch, nebo jak tomu my profíci vlastně říkáme..) a menší skoky (ollie jumpy). (Takový ty věci, který každý správný snowboarďák umí už od prvního dne, ale já? já jsem prostě jelito!) Chcete vidět fotky?? Já vím, že jo!

Den jsme využili naplno. Jezdili jsme od 9 až do půl 4. (Když teda nepočítám půl hodinové obědové slunění na lehátkách...) Ale domů se ještě nejelo. Na noc jsme si s dalším autem plným lidí pronajali chatku v horách. S krbem!!! Totální horská idylka.

Naše útulné útočiště.

No a co se na takové horské chatce dá dělat?

kochat se západy Slunce

hrát hry

společně hodovat

Povídat si, smát se, popíjet (mimo jiné i víno s názvem Kokot, což by měl podle obrázku na lahvi být nejspíš slovinsky kohout.. ale kdo ví!), objímat se, hřát se u krbu, tetovat se propiskami, hrát Twister, dívat se na hvězdy, zpívat.. Však si to sami nejspíš umíte moc dobře představit. Svět plný štěstí kdesi na samotě u lesa.

A co je nejlepšího na kocovinu? Čerstvý vzduch. Tak jsme se vydali na Velikou Planinu. Znovu a lépe, doufajíc, že už tam konečně i něco uvidíme. No a viděli jsme!

A konečně se nám ukázaly i domečky pro Velikou Planinu typické.

A stojky nesměly chybět!

A taky jsme bobovali! 

Na tuhle fotku je i milion srdíček málo..

Celý výlet se zařadil do hromady dalších nezapomenutelných zážitků z Erasmu. Slovinsko se se mnou rozloučilo těmi nejmocnějšími zbraněmi a já na ten půl rok budu s láskou vzpomínat. A je mi jasné, že se tam zase brzy podívám! (Hlavně na ty hory!!)

Chtěla bych se s vámi podělit i o mou rozlučku v Lublani. Protože ta byla pomyslnou třešničkou na dortu s názvem Erasmus. A umocnila má mezinárodní přátelství, lásku ke všem, které jsem s těžkým srdcem opouštěla i celý půl rok strávený v cizině.

Autobus mi jel o půl 3 ráno. Jít spát? Ne, to nemá cenu. A navíc v předvečer mého odjezdu se konala rozlučková party u holek na bytě, protože to byla vlastně poslední možnost, být všichni spolu. 

Pozváno bylo asi 50 lidí, ale naštěstí výsledek byl o něco klidnější, než by se dalo čekat. Každopádně jsme si to všichni fakt užili! (No nečekaně, kdo by si neužíval houseparty?!)

Truth has been spoken!

A jaká by to byla party bez drunk selfie s mojí nejmilovanější Sanne!
(Sanne, if you are reading this, as always, you know, that I am just telling my friends how I love youuuu and how I will miss you. Sooo sooo bad!!)

Z bytu jsme se přesunuli do Parlamentu, všemi známého klubu. (Kam jsem tento den zavítala poprvé a naposledy, naštěstí!) No a pak přišlo to nejkouzelnější rozloučení, o kterém by se mi v životě ani nesnilo.. Všichni mí nejbližší mě doprovodili k autobusu. Už jsem se jen nesla z náruče do náruče, sdílela s ostatními ubrečené pohledy a nechávala se unášet láskou, která všude kolem panovala. Ti blázni pro mě dokonce zapálili prskavky a zpívali mi na rozloučenou Bohemian Rhapsody a Frozen songs! No nemilujte je! Div, že mi ten autobus neujel a že mě ostatní cestující neuškrtili. (Protože takový hluk o půl 3 ráno Tě asi zrovna nepotěší, když chceš cestu autobusem přirozeně zaspat!)

Konečně jsem tedy usedla na své místo v autobuse. Se slzami v očích jsem pozorovala kamarády, kteří zběsile mávali ujíždějícímu autobusu. Cítila jsem lásku a vděčnost. Vděčnost za nejkrásnější a nejintenzivnější půl rok svého života. Vděčnost sobě, že jsem překročila hranice své komfortní zóny a udělala ten krok do neznáma. Vděčnost těm nejlepším lidem, se kterými jsem ten půl rok strávila a tolik toho prožila! Vděčnost za naší Erasmus family, díky které jsem se nikdy necítila sama.

Děkuji. Děkuji. Děkuji. Děkuji. Děkuji. Hvala. Hvala. Hvala. Thank you. Thank you. Thank you!

Bylo to kouzelné. Vzpomínky a fotky zůstanou. A přátelství? Věřím, že ta také. Však už plánujeme reunion!

True love. True happiness. True friendship.
We are not saying goodbye forever, but just till we meet again!!!

S pozdravem z Hradce,
vaše Alenka

P.S. Z tohohle článku vám asi mohlo dojít, že už jsem doma. Takže přijímám pozvánky na pivo (nebo na džus v rámci poerasmového detoxu!) v Hradci nebo v Brně (ideálně.)
P.P.S. Ale zase s mírou, ještě musím někde najít čas na psaní Bakalářky!