Jednorožci (p)došli
Mám takový dojem, že mě hodně lidí vnímá jako silnou holku, která si jde za svým a ničeho se nebojí. Někoho, kdo je stále nabitý pozitivní energií s úsměvem na tváři 24/7. (No když už jsme u toho, i já si to ráda myslím..) A sama vlastně nevím, jestli taková doopravdy jsem, nebo je to jen způsob, jakým vystupuju před okolím.
No.. ale i superženy mají vedle těch sluníčkových, duhových dní plných jednorožců i ty horší dny. Co, horší... dny úplně na &@#>$<ß$ !!!! Kdy je zkrátka VŠECHNO ŠPATNĚ! A já jsem přesně takový den měla včera. Takže pokud si myslíte, že můj život je jen sluníčkový, jak se může třeba z Instagramu občas zdát, tak teda není.
Středa a čtvrtek pro mě měly být dny ve znamení talentové části na přijímačkách v Olomouci. (Obory Aplikované pohybové aktivity a Aplikovaná tělesná výchova) Ano, čtete správně. Když jsem na Erasmu zvažovala, jakým směrem se chci dál ubírat, věděla jsem, že sport by neměl chybět ani v mém profesním životě. Vysnila jsem si, že propojím Speciální pedagogiku, kterou studuji teď s tělocvikem a pohybovými aktivitami a všechno bude nejvíc sluníčkový!
První zádrhel nastal, když jsem zjistila, že zkoušky na APA jsou čistě jen plavání. PLAVÁNÍ! Zaběhla bych jim tam 10km s prstem v nose, zvedla auto na deadlift, skočila salto,... ale plavat prostě neumím! Už od návratu z Erasmu jsem se odhodlávala k tomu, se na ten bazén dostat a začít trénovat. No jak myslíte, že to dopadlo? Byla jsem jednou.. (Bravo, Aleno!) Jela jsem tam s tím, že to nějak dopadne.
Co by mohlo být horší než plavání? Přidat k němu gymnastickou sestavu (kde nesmí chybět stojka do kotoulu, kotouly vzad, nebo třeba L-sit.. jojo, díkyčko!), volejbal a běhání. Přesně takhle totiž vypadala talentová zkouška na druhý obor, kterým jsem si nevědomky pěkně zavařila.
Asi vás zajímá, jak to nakonec dopadlo. No, už podle úvodu vám musí být jasné, že to pro mě byla jedna velká TRAGÉDIE. (Ano, ten caps lock je doopravdy nutný!) Limit byl 2 a půl minuty. Já se tam topila minuty 3. Když jsem odcházela z bazénu, byla jsem hrozně naštvaná. Nebyla jsem naštvaná, že mě s velkou pravděpodobností nevezmou (nebyla to otázka života a smrti, jen jsem to chtěla zkusit), ani na tu milou paní, co mi měřila čas, ne-ne. Byla jsem nejvíc naštvaná na sebe. Že jsem se na to líp nepřipravila, že jsem se přecenila, že jsem zklamala. Odbyla jsem si ještě ústní pohovor, který proběhl velmi mile a odešla do města hledat něco k jídlu. (Ono těch x hodin hladovění tu náladu taky moc nezlepšilo a než jsem našla nějakou restauraci, kde se jako veganka najím, tak jsem si už chtěla jen sednout na patník a brečet.. #hysterka)
Problém byl, že talentová zkouška na druhý obor se konala až další den. A já už chtěla vypadnout. Zmizet. Rozhodně jsem nechtěla čekat na druhý den, abych se znovu ztrapňovala sama před sebou. (A taky tělocvičnou plnou nabouchaných sportovců.) Po pár ubulených telefonátech (děkuju za ně!) jsem se teda rozhodla to vzdát. Ano.. JÁ jsem to vzdala. Já, která všude propaguje to, že se musí jít do všeho po hlavě a že výraz VZDÁT SE ani nemám ve slovníku. Ale někdy člověk zkrátka ví, že už je toho na něj moc.
Je skvělé dávat si vyšší cíle a zkoušet nové věci. Nechápejte mě špatně. Já jsem ráda, že jsem si ty přihlášky podala, a že jsem to zkusila! Ale někdy člověk musí přijmout, že tohle zkrátka není pro něj. Že se přecenil, že nemůže být dokonalý ve všem. (Protože ve všem ostatním jsem samozřejmě bezchybná, žejo #narcis #neno)
Uznávám, že mě to pěkně rozladilo. Ale není nic, co by nespravil pokec s kamarádem a cider s výhledem na krásy Olomouce (Díky!)A po návratu do Brna jsem nazula tenisky a šla všechny smutky vyběhat. Pro mě je běh nejlepší terapií na všechno! Noční běh kolem řeky, kdy se prodíráte tmou a kapkami deště vám vyčistí hlavu jako nic jiného. A pak se stane, že omylem zaběhnete 12 kiláků. Ups.
Tak nevěšte hlavy z vašich neúspěchů. Nikdo z nás není dokonalý. Radši se soustřeďte na to, co vám jde a co vám dělá radost.
Vaše brzy zase sluníčková Alenka
No.. ale i superženy mají vedle těch sluníčkových, duhových dní plných jednorožců i ty horší dny. Co, horší... dny úplně na &@#>$<ß$ !!!! Kdy je zkrátka VŠECHNO ŠPATNĚ! A já jsem přesně takový den měla včera. Takže pokud si myslíte, že můj život je jen sluníčkový, jak se může třeba z Instagramu občas zdát, tak teda není.
Středa a čtvrtek pro mě měly být dny ve znamení talentové části na přijímačkách v Olomouci. (Obory Aplikované pohybové aktivity a Aplikovaná tělesná výchova) Ano, čtete správně. Když jsem na Erasmu zvažovala, jakým směrem se chci dál ubírat, věděla jsem, že sport by neměl chybět ani v mém profesním životě. Vysnila jsem si, že propojím Speciální pedagogiku, kterou studuji teď s tělocvikem a pohybovými aktivitami a všechno bude nejvíc sluníčkový!
První zádrhel nastal, když jsem zjistila, že zkoušky na APA jsou čistě jen plavání. PLAVÁNÍ! Zaběhla bych jim tam 10km s prstem v nose, zvedla auto na deadlift, skočila salto,... ale plavat prostě neumím! Už od návratu z Erasmu jsem se odhodlávala k tomu, se na ten bazén dostat a začít trénovat. No jak myslíte, že to dopadlo? Byla jsem jednou.. (Bravo, Aleno!) Jela jsem tam s tím, že to nějak dopadne.
Co by mohlo být horší než plavání? Přidat k němu gymnastickou sestavu (kde nesmí chybět stojka do kotoulu, kotouly vzad, nebo třeba L-sit.. jojo, díkyčko!), volejbal a běhání. Přesně takhle totiž vypadala talentová zkouška na druhý obor, kterým jsem si nevědomky pěkně zavařila.
Asi vás zajímá, jak to nakonec dopadlo. No, už podle úvodu vám musí být jasné, že to pro mě byla jedna velká TRAGÉDIE. (Ano, ten caps lock je doopravdy nutný!) Limit byl 2 a půl minuty. Já se tam topila minuty 3. Když jsem odcházela z bazénu, byla jsem hrozně naštvaná. Nebyla jsem naštvaná, že mě s velkou pravděpodobností nevezmou (nebyla to otázka života a smrti, jen jsem to chtěla zkusit), ani na tu milou paní, co mi měřila čas, ne-ne. Byla jsem nejvíc naštvaná na sebe. Že jsem se na to líp nepřipravila, že jsem se přecenila, že jsem zklamala. Odbyla jsem si ještě ústní pohovor, který proběhl velmi mile a odešla do města hledat něco k jídlu. (Ono těch x hodin hladovění tu náladu taky moc nezlepšilo a než jsem našla nějakou restauraci, kde se jako veganka najím, tak jsem si už chtěla jen sednout na patník a brečet.. #hysterka)
Problém byl, že talentová zkouška na druhý obor se konala až další den. A já už chtěla vypadnout. Zmizet. Rozhodně jsem nechtěla čekat na druhý den, abych se znovu ztrapňovala sama před sebou. (A taky tělocvičnou plnou nabouchaných sportovců.) Po pár ubulených telefonátech (děkuju za ně!) jsem se teda rozhodla to vzdát. Ano.. JÁ jsem to vzdala. Já, která všude propaguje to, že se musí jít do všeho po hlavě a že výraz VZDÁT SE ani nemám ve slovníku. Ale někdy člověk zkrátka ví, že už je toho na něj moc.
Je skvělé dávat si vyšší cíle a zkoušet nové věci. Nechápejte mě špatně. Já jsem ráda, že jsem si ty přihlášky podala, a že jsem to zkusila! Ale někdy člověk musí přijmout, že tohle zkrátka není pro něj. Že se přecenil, že nemůže být dokonalý ve všem. (Protože ve všem ostatním jsem samozřejmě bezchybná, žejo #narcis #neno)
Uznávám, že mě to pěkně rozladilo. Ale není nic, co by nespravil pokec s kamarádem a cider s výhledem na krásy Olomouce (Díky!)A po návratu do Brna jsem nazula tenisky a šla všechny smutky vyběhat. Pro mě je běh nejlepší terapií na všechno! Noční běh kolem řeky, kdy se prodíráte tmou a kapkami deště vám vyčistí hlavu jako nic jiného. A pak se stane, že omylem zaběhnete 12 kiláků. Ups.
Tak nevěšte hlavy z vašich neúspěchů. Nikdo z nás není dokonalý. Radši se soustřeďte na to, co vám jde a co vám dělá radost.
Vaše brzy zase sluníčková Alenka
Tohle nebylo asi lehké psaní Alenko :( :( a nebo naopak to s Tebe šlo takřka samo :) ? V každém případě se od té doby hooodně změnilo a Strakonice jsou zářným příkladem ;) (y) ;) bojovnice největší :) :) :) jo a už jsem se začínal bát, že jsi dokonalost sama :D :p :D( to byl vtip, nepovedený :D :*)
OdpovědětVymazat