Punk trip

Tak já se k mému "do státnic nikam nepojedu" módu už radši vyjadřovat nebudu. Fakt jsem se snažila, věřte mi! Ale vidina hor byla silnější. Po mé přednášce o Erasmu plné horských výletů a po následujících rozpravách o cestování už byl výlet nevyhnutelný. Dali jsme se do řeči s Lukášem, jak nám chybí hory a jak bychom hned někam vyrazili. A tak jsme se domluvili. A vyrazili jsme.

Rozhodli jsme se odjet na celý víkend (to že to byl poslední víkend před mými písemnými  státnicemi si asi sami lehce domyslíte) Celý výlet po domluvě naplánoval Lukáš, abych se mohla v klidu soustředit na učení. (Jen si ty zásluhy užij!) Jeli jsme se podívat do rakouského národního parku Kalkalpen, vzdáleného asi 3 a půl hodiny autem od Brna. Že prý si dáme pohodový výšlap na horu Hoher Nock (1963 m.n.m.) 10 km na den s přespáním v horském bivaku (což bývá jednoduchý přístřešek, který vás ochrání alespoň proti případnému dešti a větru, kdyby někdo nevěděl) Zní to krásně, já vím! To bych to ale nemohla být já, abych neměla štěstí na poněkud větší dobrodružství.

So I decided few weeks ago: "No trip for me, till my final exams." Well, it didn´t work out well. Ups. But at least I tried. Trust me! The idea of hiking was stronger than me, so you can´t really judge me, can you? After I had a presentation about my Erasmus experience in my hometown I got tripsick (does this word even exist?? It should, if there is a word for being homesick!)  Anyway going through all those pictures full of memories and mountains got me right in the feels! And bam! we agreed with my friend to make an easy trip next weekend.

I left planning on him (to focus on studying, because it was supposed to be my last weekend before a written part of my final exams) According to plan we were supposed to go to National park Kalkalpen which is situated in Austria (it is just about 3,5 hours from us by car) to climb a mountain named Hoher Nock (1963 AMSL) Two days of hiking, one night of sleeping in a bivouac (a mountain shelter, which protects you from rain and wind up there), around 20km in total. Yeah, it sounds fun, I know! But for the ones who know me won´t be a surprise, that the adventure was waay bigger than this!

Mám důkaz, ha! 

Když jsme měli jít na takovou procházečku, tak jsem se ani v pátek moc nešetřila. Ráno jsem si odjela celkem těžký trénink dřepů a večer strávila na koncertě Resta. 4 hodiny spánku prostě nějak rozchodím. Vyjeli jme podle plánu v 7 a kolem půl 11 to pravé dobrodružství započalo. Začátek byl pozvolný, prudké stoupání, ale za to nádherné výhledy všude kolem. Jo, přesně tohle jsem potřebovala! Stoupání 1200 m už bylo trochu méně krásné. Vedro, dusno, ale tak alespoň nám neprší! Na vrcholek jsme se vyškrábali před pátou hodinou odpoledne. (Ještě že je dlouho světlo!) Z výhledů se nám tajil dech. Chvíli jsme jen nehnutě seděli a užívali si pocitu absolutního klidu, který hory nabízí. Fakt, že jsme okupovali celou horu sami tomu značně napomáhal.

Before such an "Sunday afternoon walk" I didn´t think about saving my energy so I went to the gym on Friday morning as usual. (For heavy squats of course #smartgirl) and I spent the night on the concert, because why not, right?? 4 hours of sleep have to be enough. We left Brno at 7am and around 10:30am the great adventure began! (cause it is Adventure time, yaaay!)
As soon as we got to the mountain I knew I needed this feeling so hard! (Ascent of 1200 m was also hard.. ) It was hot AF, but still better than rain. We reached the top at 5pm tired but happy. (God bless long summer days!) The views were breathtaking.. Sitting there just two of us, still and silent enjoying the peace, which always appears in this particular places. That moment I felt infinite. 

Začátek../Begining

Hobbit!

Když jsme se dokochali (a dofotili fotky, tak neasi - sami vidíte, že jich není zrovna málo) jsme chtěli pokračovat do našeho cílového Bivaku. Prý to má být už jen kousek a prakticky po rovině. Cedule: 4,5h. Lukáš: To přece nemůže být 4,5h. Tak jsme se vydali. Jako kdo tuhle cestu nazval cestou byl asi blázen! Ze "skoro rovné cesty po hřebenech" - jak ji propagoval Lukáš, se vyklubala prudká "cesta" dolů po kamenech a štěrku, kterou jsme se vláčeli rychlostí 1,5km/h! (To musí být snad i nějaký světový rekord nee?) Cíl: hlavně se nezabít a nezvrtnout si kotník, protože představa, že toho druhého budeme muset tahat zpátky k autu byla dost nepředstavitelná. (Upřímně bych ho tam spíš nechala. A ukradla mu jídlo. #sorrryjako) Asi po třech hodinách už jsme oba mleli z posledního a shodli se, že když najdeme nějaký hezký plácek, tak si spaní rozděláme tam. Bylo nám jasné, že do Bivaku už se dnes nedobelháme. Po potkání cedule: Bivak 2,5h se náš plán utvrdil.

A měli jsme štěstí. Našli jsme krásný plácek s ohništěm - důkaz, že jsme nebyli první, kteří únavou odpadli v půlce cesty k přístřešku. Zakempili jsme kolem 9. hodiny večer. Nechali se okouzlit krásou zapadajícího Slunce a odměnili jsme se večeří, za náročný 8-hodinový výšlap, který jsme měli za sebou. Lukáš se trochu bál, že ho za to zabiju, ale přežili jsme oba ve zdraví. (Takže asi nejsem tak agresivní, jak občas vypadám.) Zalehli jsme do spacáků a u povídání a koukání na hvězdy usnuli. Po celou noc jsem se probouzela zimou, ale abych byla upřímná, čekala jsem to horší.

Ráno když jsem se probudila mi došel celkem zásadní fakt. Rosa padá ze shora.. Netvoří se kouzlem přímo na trávě. (wow. You don´t say!) Takže boty, které jsem si neschovala byly uvnitř mokré a batoh s pláštěnkou byl zkrátka otočený na špatnou stranu. (To jen tak pro pobavení #smartgirl)

After the infinite moment of pure happiness (and a photoshooting of course!) we decided to move on to the shelter. As Lukáš said "It should be pretty close and the way is flat." Wrooong! The moment we saw a sign: Bivouac 4,5 h we knew we are screwed. We went that way anyway. We didn´t have many choices and well.. the result was "We will see how far it actually is. In case we won´t make it to the bivouac, we will find another place to sleep."
It was the worst path possible. Down the rocks and bushes. Our average speed was 1,5km/h. (A world record I suppose??) Goal: Not to kill ourselves and not to twist an ankle. The idea of taking one another out of there was unreal! (Well, I would probably leave him behind anyway. And steal his food. #truestory) After 3 hours of walking up and down the bloody path, breathing like a 60 years old smoker, both tired to death not even talking to each other we decided to camp it somewhere. Fortunately, we found a great spot! Straight next to a sign: Bivouac 2,5h... 

It was around 9pm. Watching that amazing sunset, eating well-deserved dinner was more than I hoped for after 8hour hike. We succesfully survived the night in our sleeping bags under the stars. Altought it was a bit cold and I couldn´t sleep properly, it was actually better, than I expected. 

Hoher Nock (1963 m.n.m)

"cesta"/ "path"

Sunset <3

Druhý den sliboval lepší vyhlídky. Žádné stoupání, cesta vedla jen dolů. Cesta? Jaká cesta? Docela ráda bych se potkala s člověkem, který ji v mapě zaznačil. Nicméně já teda cestou žádnou cestu nepotkala. Značená nebyla a kolem nebylo ani živáčka. (No kdo by se divil. Byl to spíš trek pro kamzíky.) Skály, štěrk, kleče.. aneb najdi si svou cestu. Alespoň člověk zapojí trochu toho kreativního myšlení, žeano. #DIY Ale samozřejmě i tuto překážku jsme jako správní horalové (díky energii z čokolády) zmákli a dostali jsme se po dvou dnech na opravdovou lesní pěšinku! Málem jsem nevěřila svým očím!
Když to tak popisuju, tak mi to trochu připomíná Hunger games, kdy měli herní pole rozdělené na kvadranty a v každém z nich na ně číhalo jiné nebezpečí. Les na nás snesl invazi klíšťat. Po dlouhém, statečném boji jsem si domů jako suvenýr odnesla 3 zakouslá. Lukáš 4. Vyhrál.

No a aby bylo dílo dokonáno, v posledních kilometrech se rozpršelo a dostali jsme se do kvadrantu bouřky. (Asi nikdy jsem nebyla tak moc vděčná, že nás nezastihla v horách, ale až v cílové rovince.) A ten déšť byl ve výsledku dost příjemný. Třeba na moje spálená záda. (Poučení: sbalte si s sebou do hor opalovák a repelent, budou se vám hodit.)
Jaká radost se prolila mým tělem, když jsem v dálce zahlédla naše auto! To se ani nedá popsat. Přišli jsme živí a zdraví! Otevírám dveře od auta a bum. Rána do čela rohem dveří. Bravo Alenko, to se Ti teda povedlo.

The next day was supposed to be easier. Much easier. (Or at least Lukáš promised! And why wouldn´t I trust my friend, right?) The path should have lead us all the way down to the car. Of course it wasn´t that easy as it sounds. In the whole story was one tiny little problem. There was no path. (I would really love to meet with the person who tracked it in the maps. I am pretty sure it was chamois not a man!) Rocks, stones, bushes... #DIY route. (Well there is nothing we couldn´t master with a proper serving of a dark chocolate!)

The last part went through the forest on a REAL PATH WITH SIGNS! I couldn´t believe my eyes. However it kinda reminded me of the third movie of Hunger games. Every hour different kind of danger stricked. In the forest it was an invasion of ticks. After a long equal fight I brought back home 3 of them. Lukáš 4. He won. 

And the last trap on the game plan got us just few kilometres before the finish line. The storm. (You can imagine how grateful I was, that we are no longer up in the mountains!) The rain was pleasant after all, especially on my sunburnt back. Tip: always take a suncream and a repellent on such trips. 
I can´t even describe how happy I was, the moment I spoted our lovely car! We survived safe and sound! I opened the door and... bam! Straight to my forehead. #nocomment.

Tak další pokus o pohodičkový výlet mi moc nevyšel. Docela by mě zajímalo, jestli se mi podaří někdy z výletu nepřijet totálně zničená. Ale o čem by to pak bylo žejo? Lukáš tímto vyhrál cenu za nejvíc punkový výlet, na kterém jsem kdy byla ( A taky za nejvíc boží fotky! Lukáše můžete sledovat třeba tady: https://www.facebook.com/LukasVeselyPhotography/ nebo na instagramu jako @vesluk)
Co víc však člověk potřebuje? Státnice mě čekaly ve středu a já si zase ověřila, že dokážu nemožné. A když přežijete takhle punkový víkend v horách, tak státnice už zákonitě musí být procházka růžovou zahradou. (Písemné už mám za sebou na Béčko! Takže caaajk!)

A abych celé své vyprávění nějak důstojně uzavřela, národní park Kalkalpen rozhodně doporučuju! Ty výhledy jsou dech beroucí, málo turistů a hodně čisté, divoké přírody.
A pokud jste masochisti, šílenci, nebo jenom toužíte po dlouhé bolestivé smrti, obraťte se na Lukáše! On s vámi určitě taky rád někam vyrazí! (Slíbila jsem mu reklamu, tak tady ji má.) Ale zato z toho budete mít hezké fotky. A to se vyplatí. No ne?

So another try to have an easy relaxing trip failed. I am just wondering, if I will ever get home from a trip something less than totally devastated. Lukáš won a prize for the craziest trip I have ever been to. (But also for the best pictures, so it kinda saved him from getting killed. Haha I am just kidding, it was awesome either way! For his awesome pics follow him on Instagram: @vesluk)
I struggled a lot during the trip I won´t lie. I wanted to surrender many times. (Even tough I knew it is impossible in the middle of nowhere in the mountains, far from civilization!) But we nailed it! And I proved myself once again, that I can do anything in the world. You just have to believe in yourself and try hard enough. That moment I knew the final exams will be a walk in the park. (And I nailed them! Well..just the written part yet)

For a conclusion I recommend the National park Kalkalpen for a trip without any discussion! You will loose your breath because of the views, you won´t meet a single person and you will be surrounded with pure, wild nature. 
I also recommend my friend Lukáš as a tourist guide for all masochists and madmen. (Or if you desire for long lasting dying full of pain.) On the other hand you will have the most amazing pictures as a reminder. And that is totally worth it. Isn´t it??

Vaše bláznivá, masochistická Alenka
Your crazy, masochist Alenka in wanderland