Padá vozíčkář, něco si přej, aneb Strakonice 2020!

Po sto letech přicházím s novým článkem (Nene!). V době covidové jsem toho moc nenapsala, ale to se na mě nemůžete zlobit. Zkrátka nebylo o čem. Teda když nepočítám diplomku, která velmi významně souvisí s tématem tohoto článku, takže kdyby někoho zajímala, můžete si ji prolistovat tady. Anyway, právě jsem se vrátila z plaveckého soustředění paraplavců ve Strakonicích. Dostalo se mi milých ohlasů na minulý článek (kdo jste ho nečetl, tak samozřejmě můžete napravit zde). No a tak jsem se rozhodla, že se pokusím zakonzervovat i letošní ročník.
Protože co vám budu povídat, zkrátka stál za to! (A alespoň si tu zase můžu vylít své srdíčko.)

After a while which seems like a hundred years, I wrote a new article! (No way! Lets celebrate!) While the world was upside down (and still kinda is) I didn´t have anything to write about (which is sad but obvious). Anyway I finally experienced an incredible week on a paraswimming camp in Strakonice.  So I would love to share it with you, guys! Those who are my loyal readers already know that I went there last year as well. (You can read about it here.) It was a hell of an experience. This year wasn´t any different. 

Trénink.
Responsible coach.

Lubricated as a fox, haha.
(Or as you wish a cunning fox. )

S mýma holčičkama (a s Tádou). Je vidět, že zapadnu!
With my girls. As you can see I can fit in, haha.

Strakonice jsou svět sám o sobě. Těžko se popisuje někomu, kdo tam s námi nikdy nebyl. Pro mě má tři zásadní pilíře: lidi, pohyb a režim. Každé ráno vstáváme v 6, kdy nás čeká ranní jóga a plavání personálu, dopoledne máme hodinu plavání s přidělenými plavci a hodinové cvičení a odpoledne další hodinová plavecká lekce (Takže prakticky víc naplavaných hodin než naspaných #truestory). No a když je zrovna pro vaši plavkyni největší motivací do tréninku to, že s ní na konci tréninku blbnete, může vás topit a vozit se na vás jak na delfínovi, vězte, že odcházíte slušně zničení (Ale je to skvělý trenažér na znakový kop, takže win-win!). No a večer, aby toho nebylo málo se hraje basket, jezdí na skatech, nebo vlastně cokoliv, co nezahrnuje sezení, protože odpočinek je pro bábovky! (haha) My jedeme na solární energii (nebo možná na tu vesmírnou). Jinak si to totiž nedovedu vysvětlit.

This particular camp is a whole new world for me. A world full of fantasy, out of the real one. A fairy tale. It is hard to explain it to those who have never been there with us.  At least let me try. There are three pillars which I am enjoying the most: people, a lot of various sports and a daily routine. Every morning we wake up at 6 a.m. and start the day with a bit of yoga and a bit of swimming (for a trainers and other staff), after that we spent 1 hour in the morning and 1 hour in the afternoon training our assigned swimmer. And of course, I can´t omit 1 hour of yoga and games with the swimmers. So pretty busy day as you can see. Overall I spent more time in the swimming pool than in bed #truestory. One could say that we had to be totally exhausted in the evening, and sometimes we really were. But most of the time we spent the evenings playing basketball, skating or doing some other fun stuff. Because there is never enough of sports! Besides, we are gaining our energy from the sun and from each other. Sleep is for the weak!

A že třeba budeme hrát s vozíkama Hututu by mě taky nikdy nenapadlo.

Jógou ke zdraví.
Yoga every day.

No není to žádná válecí dovča, to už jste snad všichni pochopili. O to víc vždycky obdivuju všechny plavce, jak to dávají. Ještě k tomu při představě, že hromada jejich zdravých vrstevníků se válí doma na gauči a Strakonice by prostě nedali. Jsou to věci, které většinová společnost v lidech s postižením nevidí. A snad i proto je většina děcek na vozíku (nebo s jiným postižením) osvobozena ve školách z tělesné výchovy. Proč?! Je to trochu bizár, když to jsou kolikrát větší sportovci, než většina jejich spolužáků dohromady (To si tu jenom tak odložím k zamyšlení).
Když pak vidíte, že kluk, co si sotva namaže rohlík máslem naprosto válí s yoyem (jemná motorika lvl milion), nebo se podíváte na příběh Alex, která snad vyzkoušela všechny sporty, které jdou... (tím podprahově vyzdvihuji projekt Lvice 2020 od Cesty za snem, protože to je další skvělá věc!) Nestačíte zírat a zkrátka asi musíte pochopit, že ne každý člověk s postižením je litující se chudák.

Well, it isn´t a lazy kind of a vacation. But who knows me will figure, that this is why I am enjoying it so much. The more I am exhausted during the week the more I admire how the swimmers are bravely dealing with this devastating routine. When you realize that the majority of their healthy schoolmates are just wasting their times home in front of a PC or a television, you can only guess, if they would survive this Camp (#sadstory). I am telling you, these kids are simply incredible (Not talking about the older ones who stay there up to three weeks. Three whole weeks!). Don´t fall for your first sight when you see a guy who can barely walk because if you see his yoyo skills you wouldn´t believe it. Long story short, not every wheelchair user is a poor little guy. These people are often much much bigger persons than the majority of us. 

Skate gang! <3

No a pak samozřejmě nesmí chybět ani zábavné historky z natáčení. Jako když si vozíčkář dá šňupací tabák a kýchne tak, že se vám svalí z vozíku rovnou k nohám (Padá vozíčkář, něco si přej!). Ten pohled mě bude bavit asi ještě pěknou dobu.
Vždycky když Strakonice skončí, jsem plná energie a motivace na sobě pracovat. Zlepšovat se v plavání, abych mohla plavce co nejlépe vést ve vodě, cvičit, abych je mohla bezpečně zvedat a dopomáhat jim fyzicky. Překonávat překážky a být vděčná (a nebýt lenora líná). Na konci Strakonic se každým rokem pořádá Závod známý na celém světě zvláště pak na Strakonicku, jehož součástí je personální štafeta. Loni jsem plavala prsama 50m za 1:04 letos jsme jeli polohovku a já byla postavena před výzvu finišovat kraulem, na kterém jsem od loňského roku začala pracovat. Zvládla jsem 50m za 48s. Malý krok pro lidstvo, velký skok pro Alenku. (Díky za všechny tréninky, motivaci i výzvu!!) Tak jsem zvědavá, kam to posuneme zase za rok! No a nesmělo chybět samozřejmě ani vodní para pólo, jakožto každoroční tradice.

Of course there were some extremely funny moments during the week. My strongest memory is when a guy on a wheelchair took snuff and sneezed so hard, that he fell from his wheelchair like a shooting star. Right in front of me. (Are the odds bigger to see a shooting star or a shooting wheelchair user, mm?)
Every time when the Camp ends I feel pretty motivated to work on myself. To improve my swimming skills to become a better coach, lift heavy to become stronger and be able to help the swimmers with their daily tasks (And lift them up on one hand or so!). It makes me want to overcome the life obstacles and to be grateful for everything I have (and of course to be less lazy, haha). At the end of every Camp takes place a swimming competition. A part of this competition is traditionally a relay race of the staff. Last year I swam 50m breaststroke in 1:04. This year I was a finisher and I swam a crawl - 50m in 48s. One small step for man, one giant leap for me! I am proud of my little progress and lets see how far will I improve till the next year. Naturally the week ended with a water para polo which is a tradition as well and it is great fun for everyone!

Brněnská reprezentace v týmových dresech.

Vodní para pólo

Nikde jinde jsem nezažila tolik dobrých duší na jednom místě. A abych tu nemluvila jenom o plavcích, velké poděkování míří samozřejmě směrem ke všem dobrovolníkům a organizátorům, kteří by se pro druhé rozkrájeli. A bez kterých by to nešlo. Těm, kteří do Strakonických vod vnáší fůru energie a péče a dělají toho mnohem víc, než by museli. Třeba když kluci postavili nevidomou Klárku co sedí na vozíku na skate. Takhle rozzářenou tvář jen tak na ulici nepotkáte (Díky kluci, jste boží, že jste to vymysleli a zrealizovali!!). Má to obrovský smysl!

I have never seen so many warm-hearted people at one place and here they are! Our crew was amazing, they would do anything for the others, and I admire them for that. It wouldn´t be even possible to make the Camp happen without their hard work, so thank you all! They are bringing a great amount of energy and love to our little community. One example for all: guys took a blind girl on a wheelchair and helped her to stand on a skateboard. You could have seen how much it meant for her. She was shining like a sun (Thank you guys!). These are the moments when you know that this kind of work makes so much sense. Despite some hard moments this is sooo worth it!

Moments like this <3

Personál aneb ty nejzlatější duše.

Cítím, jak mám díky Strakonicím obrovské srdce - plné lásky a nad zemí levituji díky náporu obrovské energie. Hřeje mě z toho srdce.  Je to komunita, kde každý může být sám sebou. Ta síla, ta energie, to kouzlo. Všichni se všemi, všichni pro všechny. Děkuji všem za další skvělý týden a za rok zase!

After the Camp ended I feel invincible. My heart is full of love and my body is levitating thanks to all the energy which is running threw my veins. This is a community where you can be yourself and everyone loves you for who you really are. Thank you all for another amazing week. Can´t wait to see you again!

Vaše nahypovaná Alenka
Yours with love, Alenka