Electric Eccentric 2021: Z ležáka jezdcem, z choďáka ležákem!

Některé akce zkrátka dávají smysl. Velký smysl. A u takových akcí já nerada chybím (No co si budeme povídat, já bych nejradši byla všude, ale to jaksi nejde.). Mezi takové akce řadím třeba Strakonice, ve kterých jsem strávila prakticky celý červenec, Expedici přes Bar no anebo právě Electric Eccentric. Akci, ze které jsem se tělem již vrátila, ale duchem v ní stále žiju a ještě asi nějakou chvíli budu. A přesto, že jsem se této velkolepé výpravy nemohla zúčastnit v celé její délce, jsem vděčná i za těch pár dní, kterých jsem mohla být součástí.

Some events are just meaningful. Pretty meaningful. And I like to be a part of these events (If you know me well you know I would prefer to be EVERYWHERE at the same time and I am still finding out all over again that it is just not possible). To the group of meaningful events I am counting Paraswimming camp in Strakonice (where I spent half of the summer), Expedition beyond the barriers and now finally Electric Eccentric. An event which I was a part of, recently. I literally just got back physically. But mentally? Oh boy, I am still there. Unfortunately, I couldn't attend the whole trip but on the other hand I am just so grateful for at least those few days I was there. 

Nic nás nezastavíí!/
The sky is the limit!

Určitě si říkáte, kam se to ta Alena zase nachomýtla co? Tomu se nedivím, když z podobné akce (jíž byla Expedice přes Bar) jsem vám psala o tom, jak jsme tahali vozíčkáře na Sněžku. Tak já vám to teda povím. Electric Eccentric je unikátní akce, která má za cíl z ležáků udělat jezdce (no a z choďáků ležáky, jak kdosi trefně poznamenal). Je to akce, která by se v moderní terminologii mohla hrdě nazývat inkluzivní a za kterou by mě ve škole zajisté pochválili. 

I am sure you are wondering what was it this time. No wonder, if you are considering that last time I wrote about a similar event where we were hiking with wheelchair users the highest peek of the Czech republic. Electric Eccentric is an unique event. The goal is to get the wheelchair users back on their feet. Just kidding! But it is not very far from the truth. The goal is to transform wheelchair users into the riders. Specifically people who are riding an electric wheelchair and do have severe physical impairment. It is one of those events which can be called inclusive in our modern world, because it links people with and without handicap into one compact group where everyone is accepted.

Electric Eccentric 2021 

Electric Eccentric míří hlavně na jedince, kteří si to po světě drandí na elektrickém vozíku. Na lidi, na které se často, co se týče nabídky volnočasových pohybových aktivit, zapomíná. Je hezkou ukázkou toho, že postižením člověku život nekončí (a už je jedno, jestli se jedná o vrozené nebo poúrazové). I lidi s nejtěžším typem postižení, kteří k životu potřebují více pomoci, mohou zažívat dobrodružství v podobě putování po ČR, spaní ve stanu, zpívání u táborového ohně či si můžou přiťuknout chmelovou limonádou. A nejhezčí je, když můžeme taková dobrodružství zažívat všichni společně. Letos se expedice konala ve dnech od 4. do 8. srpna a objevovala krásy Jižní Moravy. Začínalo se u Vranovské přehrady a končilo se v Břeclavi. Celková délka trasy činila asi 120km podle výdrže baterky jezdců (a jejich asistentů). Cesty se tentokrát zúčastnilo necelých 20 jezdců na elektrickém vozíku a téměř 60 pomocníků na kolech, koloběžkách, či jiných dopravních prostředcích. A to už je celkem nepřehlédnutelné množství! Kvůli bezpečnosti na silnicích byla rozdělena do 4 skupinek, které se na cestách míjely, dojížděly a střídaly stráže v hospodách, protože málokterá hospoda by byla schopna nabít zaráz 20 elektrických vozíků, aniž by vyhodila elektřinu celé vesnici. Koho by to zajímalo více, určitě si rozklikněte jejich stránky, nebo si je najděte na sociálních sítích. Tolik k úvodu.

Electric Eccentric is focused mainly on the people who are riding the world on an electric wheelchair. People who are often forgotten in organized leisure-time activities. This event is a good example of how can be life on a wheelchair fulfilling (no matter if the disability is congenital or acquired). It also shows that even people with the most severe disability, who need help on a daily basis, can experience adventure like tramping through the Czech republic, sleeping in a tent, singing along the campfire or getting drunk. The best think about it is that we can experience the adventure all together no matter the differences. Because these kind of trips have a superpower to bring people together! This year the expedition took part from 4th to 8th August in South Moravia. It was about 120km long depending on an endurance of the wheelchair batteries (and energy of assistants). The whole group consisted of about 20 riders on an electric wheelchair and about 60 more assistants on bikes, scooters or another vehicles (sadly without an electric batteries). It is quite a number, isn't it? We were simply noticable. In case of safety we were divided into 4 groups so we were meeting each other through out the day and taking turns in restaurants. Not many restaurants would be able to charge up so many wheelchair batteries at once without blacking out the whole village, you know?

Banda hic!/
Our gang!

Ahooooj!

Naše putování nezačalo zrovna ideálně, protože nám celý první den propršel. Od rána ani nebylo jisté, zda vyrazíme. Ale všichni byli tak natěšení, že jsme se zababušili do pláštěnek a jelo se. Možná se budete divit, ale nikdo si ani slůvkem nestěžoval. Já jela celý den hlavně s Baru a mojí oblíbenou dvojkou Ríšou a Čůčou, se kterými se člověk zkrátka nenudí. A i když měla Barča vesměs po celou dobu šanci couvnout a jet autem (a nikdo by se jí nedivil a každý by to chápal!), ale ona nee. Dojela s námi celých 30km po svých. Bojovnost a odhodlání jí rozhodně nechybí! To já jsem byla blíž vzdání se než Barča! Když jsme v půlce zastavili v hospodě, nebyla lepší odměna než teplý čaj a suchá mikina (pro tohle jsi byl můj hrdina, Riči!). Každý ujel tolik, na kolik jeho síly a baterka vozíku stačily, ale bylo víc než jasné, že každý jel na pokraji svých možností. A o tom to je. Překonávat se. A když jsme promrzlí a promočení, s vidinou horké sprchy dojeli do Znojemského campu, nenapadlo nás nic lepšího, než skočit do ledově vychlazené řeky (logicky!). Večer nás pak čekal táborák v rytmu kytary, flétny a líbezných hlasů u ohně, kde někteří z nás téměř vítali svítání (cože jsme si to říkali o té jízdě na hranici svých možností?).

The first day of our trip was raining hard. All day long! In the morning we weren't quite sure if we would even begin our journey. Everyone was so excited though that we rolled ourselves into the raincoats and hit the road anyway. Maybe it will surprise you but I didn't hear a word of complain. I joined Bára on the road and my favourite duo Richi and Čuča so there was no possible way to be bored on our way! Bára had a chance to quit and to continue by car literally any second of the journey. But you know what? She didn't and she finished the whole 30km in heavy rain with us by herself. What a determination! I was closer to quitting than her, haha. In the half of our trip we had a stop in a restaurant to charge our batteries (not only the ones for the wheelchairs). The hot tea and a dry warm sweatshirt (for this you had become my hero for sure, Richi!) was the best reward we could have imagined! Everyone of us finished as many kilometers as possible with their batteries. But it was certain that everyone of us did our best on the edge of our possibilities. And when we arrived wet and totally frozen thinking of nothing less than a boiling hot shower, we didn't have better idea than to jump into a freezing cold river (logic!). Well I guess our brains were frozen too, haha. By the way it was such a blast! In the evening we celebrated our first succesful day with singing around the campfire, happy and tired from the long day. Well and some of us just stayed almost till the dawn (we are taking seriously pushing our limits and living on the edge of them!).  

Hlavně že jsme trpěly spolu!/
Our shared suffering.

Ale my se nevzdáváme!/
But we are not giving up. Not today!

Zmrzlina./
Frozen. Just frozen.

A druhá zmrzlina./
But I wasn't the only one!

S Ričim a Čůčou. To je lásky!/
With my beloved Richi and Čuča.

Lidé o postižení a o jedincích s postižením smýšlejí různě. Někteří je mají zaškatulkované jako chudáčky mrzáčky, kteří celý svůj život jenom trpí a jsou odkázáni na pomoc druhých (na druhou stranu představte si, že vás celý život někdo obskakuje, no necítili byste se jako králové a carevny??). Jiní lidem s postižením tleskají za každou blbost a dívají se na ně jako na hrdiny z akčních filmů. A mnozí je pro jistotu přehlížejí a vyhýbají se jakékoliv konfrontaci s nimi. Ale co takhle na všechny tyhle škatulky a předsudky zapomenout a brát je jenom jako lidi? Jako lidi, kteří ráno vstávají stejně jako my. Lidi, kteří studují, chodí do práce, učí se novým věcem. Lidi, kteří si rádi vyrazí někam na výlet, kteří jsou rádi ve společnosti. Lidi, kteří cestují po světě. Lidi, kteří se čas od času opijou. Lidi, kteří chtějí zažít nějaké to dobrodružství. 

Mainstream society view people with disability differently. Some people think they are just poor things who suffer in life and are dependent on the others (well they are somehow dependent but on the other hand can you imagine that someone is fulfilling all your wishes? Wouldn't you feel like a king or a queen?). Others view people with handicap as superheroes and congratulating them even for getting up in the morning. And a lot of people are just watching through them, ignoring them. But can you imagine what would happen if all the prejudices would be gone? They are JUST people like everybody else. They get up every morning, like everybody else. They study or work, like everybody else. They explore new things, like everybody else. They like to go on trips and have fun with other people, like everybody else. They like to travel, like everybody else. They like to get drunk from time to time, like everybody else. Do you see what I did there? Get to know them and you will see!

Obyčejně neobyčejní <3/
So many beautiful souls in one place <3.

No dobře, má to pár výjimek. Třeba Riči vyloženě dělá čest své diagnóze a je dokonalým příkladem toho, že DMO (pozn. Pro méně znalé: dětská mozková obrna) není jen diagnóza, ale v (nejenom) jeho případě je to SUPERSCHOPNOST! Poblíž něj nabírá značka DMO úplně jiný přesah! (Ale jinak to jsou všichni jen prachobyčejní lidé, věřte mi!)

Well, of course there are some exceptions. For example Richi is simply honoring his diagnosis living the way he does. He shows that cerebral palsy is not just a diagnosis, it is a lifestyle! It is a superpower! (Despite that he is also just a human being. A bit crazy one, but still one.)

Riči s Barčou. 

Od doby co jsem se vrátila, přemýšlím, čím si mě tak získali. Proč jsem tak neskutečně nabitá energií, ale zároveň absolutně zdrchaná z toho, že jsem musela odjet. Čím byla ta akce tak speciální? Vždyť to byly jen tři dny na kolech se spaním pod stany. Došla jsem k jednomu závěru (a vlastně stále si nejsem jistá, jestli je to konečný závěr). Člověk (jmenovitě já) na takové akce jezdí se srdcem otevřeným dokořán. Zároveň tyhle akce kumulují dobré duše. Lidi s pro mě naprosto krásným nastavením mysli. Ať už se jedná o jezdce nebo o pomocníky, jedno nás spojuje. Spojuje nás láska k životu, pokora, touha po dobrodružství. Nechci nikoho heroizovat, takže pokud to tak vyzní, omluvte mě, ale co miluju na téhle komunitě lidí je to, že oni nehledají problémy, nehledají překážky, ba naopak. Hledají cesty. To je ten pozitivní přístup k životu, který mě baví, který sama žiju. Stěžovat si dokáže každý a to na sebemenší problém, ale vymyslet jak ho překonat a jak se jím nenechat rozhodit už vyžaduje nějaké to úsilí. A co se týče pomocníků, asi bych řekla jen jediné. Není víc než někomu darovat svůj čas. Není víc, než někomu darovat kus sebe, a to je to, co každý přítomný pomocník dělá každou minutou celé výpravy (Díky za to!). No a kombinace otevřeného srdce a kouzelných duší prostě vezme za své a ústí mimo jiné i k tomuto (u mě už skoro klasického) emocemi nabitému výlevu. 

Since I returned home I couldn't stop thinking why was it such a strong experience for me. I work with wheelchair users or with people with various types of disability for the matter of fact for quite long time already. Still, there is a feeling which I get only from these kind of events and it is hard to shake it of. I feel full of energy, and yet sad that I had to leave. It is still hard for me to transfer my feelings into words and to find the origin of those feelings. I came up with one theory. I come to these events always with my heart wide open. At the same time these events attract such a beautiful souls. It attracts people with an incredible mindset. No matter if you are a rider or an assistant there is something we have in common: loving the life, humbleness and a desire for an adventure. I don't want this to sound cheesy but these people are not looking for problems or barriers. They are always looking for a way. That is the positive mindset I admire and the one I am also trying to live. It is so easy to complain but to except the life with all its limits and never stop trying overcoming them, that is rarely beautiful way how to live. Well and in case of assistants, I have only one thing to say. There is nothing more valuable than giving someone your time. There is nothing more valuable than giving someone a piece of you. And that is the thing everyone was doing every single minute of the trip (Thanks for that!). To get back to my thought, combination of opened heart and magical souls leaded to this very moment when I am just totally knocked up with such a strong emotions I can't even express. The only one I would like to express is a gratitute. A huge portion of gratitude for every single moment I could have been a part of. 

Vašek si celou cestu střihnul i s plicní ventilací./
Vašek finished the journey even with a lung ventilation.

Kluci ve svém živlu!/
The happy riders!

A přesně o tomhle to celé je!/
It is all about these feelings.

Zbytek dní už nás provázelo sluníčko, asi jako odměna za to, že jsme se ten první den nevzdali a dotáhli jsme to do konce. Někteří svůj vozík řídili rukama, někteří ústy, jiní poháněli svá kola nohama a našli se i extrémy, které si poradily i bez stroje a celých těch 120km UBĚHLI! Nepochopíš. Každý jsme jeli po svém a přece všichni společně. No a o tom to přece celé je!

The rest of the days were warm and sunny as a reward for not giving up the first day. Some of the riders were riding their wheelchair with their hands, some with their mouth, others were riding their bicycles with their legs and of course there was one extremily brave (or crazy?) person who ran the whole 120km. He ran it! I still can't believe it. Everyone of us had a different riding style and vehicle and still, we enjoeyd it together! And that is what matters the most, right?

A jinak jsme normální... někdy./
We are not crazy all the time, just some (most) of it.

Za některými lidmi bych jela až na konec světa! Na kole!/
For some people I would travel the world! On a bike!

V neposlední řadě díky Vaškovi a Elišce, za perfektní organizaci. A díky Elišce Švecové (@eliskasvecova_) za krásné fotky! 

Díky všem za těch pár dní společného dobrodružství, budu z nich ještě dlouho těžit a snad brzy zase na viděnou!

Vaše jako vždy přehnaně emocionální Alenka

Huge thanks goes to the organizers Vašek and Eliška and to our photographer another Eliška (@eliskasvecova_) for such a beautiful pictures! 

Thank you all for these few incredible, crazy days of adventure, they are gonna charge me for a while now and I hope to see you soon!

Yours as always emotionally overwhelmed Alenka

Ale na to, abychom se spřátelili s kolem to myslím ještě nestačilo, haha./
I am still not a fan of a bicycle though, haha.