24 hodin bez očí

Nebyla bych to já, abych se zase nevrátila z nevšední akce plná dojmů a zkušeností, které ve škole jen tak nezískám. Tentokrát jsem se shodou všech náhod, (jak to tak u mě z pravidla bývá) vypravila na tábor pro děti se zrakovým postižením. Jeden zážitek pro mě vystupoval z řady a nasadil si pomyslnou korunu. A o něm vám dnes chci vyprávět. 24 hodin bez očí.

Vidíte správně. Chtěla jsem si vyzkoušet, jaké to je nevidět. Především proto, abych naše účastníky dokázala lépe pochopit a být schopna jim účinněji pomáhat a radit. (A taky trochu proto, že jsem extrémista a mám ráda výzvy.) Nutno dodat, že jsem si to vymyslela sama a šla do toho dobrovolně. (Asi další známka masochismu.)

Domluvila jsem se s ostatními vedoucími a šla jsem na věc. Zaslepení se provádí pomocí škrabošky, kterou jsem si nasadila předešlý večer. To abych se probudila již do černočerného dne. Oblečení jsem měla prozřetelně přichystané na hromádku, takže začátek dne proběhl bez problémů.

Samozřejmě první věcí, kterou ráno potřebujeme je záchod. Jaké štěstí, že jsem se nacházela na táboře určeném pro nevidomé děti. Pro lepší orientaci po táboře byly mezi chatkami natažené špagáty. Nebyl pro mě tedy problém se samostatně dostat na záchod, či na opačnou stranu do jídelny. (A vyzkoušela jsem si, že vodicí provázky jsou vymyšlené opravdu dobře!) Navíc cestou vymetete všechny pavučiny, které se skrývají po stěnách budov. Takže win-win situace pro areál i děcka. První rána přišla hned na záchodě. A to doslova. Víte, jak nejlépe uhodíte nevidomého? Nechávejte otevřené dveře. Hned co jsem vyšla z kabinky se moje hlava potkala s otevřenými dveřmi od budovy. Au.

Pro své zaslepení jsem si nemohla vybrat lepší den. Měla jsem totiž se svou chatičkou službu v jídelně. Zkusila jsem namazat chleba rybičkovou pomazánkou. Pomazánku jsem rozetřela krásně, jen jsem k tomu použila víc mazací plochy, než by bylo potřeba. (Schytal to rukáv od mikiny.) A při utírání stolů jsem si na ně nejprve vylila hlavasovo kafe, asi abych měla co vytírat.

Poznávat lidi po hlase mi celkem šlo. Někteří nemuseli ani mluvit, abych věděla, o koho jde. Třeba záškodníky, kteří mi foukali do obličeje a po celý den mě trolili všemožnými způsoby jsem poznala na první dobrou. (Jak kdybych měla na čele nápis Šahejte na mě, prosím.) Najít karamelku v těstovinovém salátu, nebo přepravky v cestě bylo vážně příjemné.

Se ztrátou zraku ztrácíte i představu o prostoru. Přesto, že jsem zrakem celý areál znala, bez očí mi přišel úplně jiný. Především rozsáhlejší. (A mnohdy jsem se vyskytovala v úplně jiném časoprostoru.) Nejsnadněji se ztratíte na volném prostranství. Uděláte jeden krok stranou, trochu se pootočíte a naráz nevíte kde jste. (Ani kdo jste.) A když je jediný sloup široko daleko, je jisté, že se do něj v 9 z 10 pokusů trefíte. (A jenom já můžu mít to štěstí, že mě u toho ještě stihne natočit televize.)

Abyste to dobře chápali, měli jsme na táboře vzácnou návštěvu v podobě České televize. V září vyjde pořad, na který vás samozřejmě včas upozorním. (Ale říkali nám datum 18.9.)  A příležitost dělat rozhovor s klapkami na očích se opravdu nenaskytne každý den. (Ne že bych se hlásila dobrovolně, ale je celkem těžké se ubránit, když nic nevidíte a hlavas vás odtáhne přímo před kameru.) A tak jsem dělala rozhovor a mluvím a mluvím a najednou se o pár metrů dál ozve. "Promiňte, my jsme se o kousek posunuli. Můžete jít za námi a zopakovat co jste říkala?" Úsměvná situace, že? Ale i takové situace bývají pro nevidomé denním chlebem v běžných rozhovorech. Také jsem konečně na vlastní kůži pochopila, jak nepříjemné je, když se přemístí nábytek, na který jste zvyklí. Jestli jste se do té doby orientovali v prostoru tak věřte, že sebemenší změna vás vyvede z míry. Až natolik, že další den, když jsem se octla ve stejné budově s plně funkčním zrakem, nevěřila jsem, že je to tatáž místnost. Prostě nemohla být! V hlavě jsem měla naprosto jinou představu. Jinou realitu. Jiný svět.

Po obědě jsem si vyzkoušela goalball, což je sport určený přímo lidem se zrakovým postižením a doporučuju vám zjistit si o něm víc.

Ještě že mi holky (v rámci jedné hry) udělaly super účes k té škrabošce... Budu v té televizi asi moc krásná :D 

Příjemné zakončení večera měla na svědomí cimbálka. Jak mě jistě znáte, tancuju ráda. Takže ani klapky na očích pro mě nebyly zábranou. Až tehdy dostala věta "Tanči, jak kdyby se na Tebe nikdo nedíval." nový rozměr. Však sami znáte ten pocit: "Když nevidím já vás, nemůžete vidět vy mě." A tak jsem si ani nevšimla, že tancuju zády ke kapele jako naprostý asociál. Zkuste si poznat, kde hrají, když se k vám hudba odráží ze všech světových stran! No a druhý poznatek je, že stačí klapky na oči a pár otoček a člověk ani nepotřebuje alkohol. Zem se pod ním točí stejně, ne-li víc. (Takže ušetříte!)

Vyzkoušela jsem si také starat se o své svěřence. Zvládla jsem jim pomoct s čištěním zubů i s převléknutím do pyžam. (S menší dopomocí.) Nebylo to úplně lehké. Zejména si člověk musí dávat setsakramentský pozor, kam co položí. Protože pak už se těžko hádá, co je čí. 

No a někdy se naši svěřenci museli postarat o mě.

Zlatým hřebem uběhlého dne bylo zpívání písničky na dobrou noc. Znovu se vám pokusím přiblížit, o co šlo. Každý večer jsme si všichni stoupli do kroužku, chytli se za ruce a zazpívali píseň na dobrou noc. Poté se poslal stisk dokola a šlo se spát. Dělo se to před každou večerkou, to je pravda… Co tedy bylo na dnešním rituálu jiné? Zpívalo se v jídelně, kde se zvuk nádherně rozléhal, venku bubnoval déšť a mě nerozptyloval zrak. Husinu jsem měla po celém těle a má duše vibrovala. Nedovedu si představit lepší zakončení pro mě tak speciálního dne. S ulehnutím do postele jsem se odklapkovala a šla znovu bloudit po odlehlých vesmírech. Tentokrát ve spánku. (A dát odpočinout oteklým, zalepeným očím.)

Zvládla jsem to. 24 hodin bez očí. A jaké z toho mám dojmy? Zkušenost k nezaplacení! Nemůžu říct, že jsem si vyzkoušela všechno a chraň bůh, abych tvrdila, že teď chápu nevidomé. Ale po následných rozmluvách s účastníky a nevidomými instruktory jsem si zažila nespočet situací, které oni řeší každý den. Dostala jsem příležitost nakouknout do jejich světa a dalo mi to víc než hodiny, či roky ve škole. Nebudu lhát. Nebylo to vždy snadné. Pár hodin nevidět je sranda, hra. Po obědě už jsem měla sto chutí se odklapkovat a žít si znovu svůj barevný život. Ale naopak jsem ráda, že jsem si prošla i krizové momenty. Chvíle, kdy jste naprosto ztracení ve své hlavě... Kdy se ztratíte v časoprostoru. (Ano, ten časoprostor omílám stále dokola, ale vážně mě nenapadá lepší výraz!) Situace, kdy se bez pomoci ostatních nepohnete. I chvíle, kdy se vám málem rozskočí hlava z toho všeho okolního hluku.

A víte, co mě nakonec dostalo ze všeho nejvíc? Že mě právě nevidomí instruktoři nejvíce zavalili slovy obdivu, že jsem do toho šla a jak skvěle jsem to zvládla. To já se klaním instruktorům, že i přes svůj handicap jsou schopni pomáhat ostatním s takovou grácií! Klobouk dolů. Jste skvělí!

Děkuji všem za příležitost i za celodenní pomoc!

Photo credit: Kika Procházková
Vaše už zase vidicí, Alenka