Expedice přes bar warm up!

Ve svém okolí mám hodně aktivních lidí. Přátel, kteří se prostě seberou a jedou do Rakouska na hory, do Jeseníků na kolo, nebo co já vím, třeba do Slovinska na rafty. Proč taky ne, když je to v dnešní době TAK snadné! Prostě zabalíš batoh, karimatku, spacák a jedeš! Ne každý má však tuto možnost. Když nic nevidíš, těžko se budeš orientovat v cizím městě, natož v cizím státě sám (Samozřejmě i takoví střelci se najdou, ale víme jak). Když jsi na vozíku a k přesednutí na handbike potřebuješ minimálně dva páry rukou, taky asi sám jen tak někam nevyrazíš. A právě proto vznikl naprosto krásný projekt pod Fakultou tělesné kultury v Olomouci v rámci oboru Aplikované pohybové aktivity (APA), nyní už i oboru Aplikovaná tělesná výchova (ATV), který nese poetický název Expedice přes bar. Nemá to nic společného s Tour de bar, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jedná se o Expedici přes bariéry, ale tak zase víme, jak takové výjezdy chodí no ne? 

To je pohoda, když je pohoda!

Jedná se o povinný předmět tohoto magisterského studia , kdy cílem je, aby studenti zorganizovali zájezd, na který pojedou společně s účastníky se zdravotním postižením a společně si ho užili. V minulých letech se takto vypravili do Rakouska, Slovinska, ale třeba i Norska! My si vzhledem k nastalé situaci musíme vystačit s naší krásnou domovinou. Ale i tak věřím, že si to moc užijeme! A proto, než vám povím, jak vypadala naše předexpedice, neodpustím si jednu prosbičku. Přihoďte nám nějakou kačku na HitHitu. Pomůžete nám zrealizovat nezapomenutelný týden pro naše účastníky a já vám za to třeba napíšu pár řádků z cest. Určitě totiž bude o čem psát, tím jsem si jistá! 

A teď už k naší předexpedici. Staré čínské rčení tvrdí, čím míň fotek, tím víc vzpomínek (Věřte mi, prosím). Takže tímto se omlouvám, ale zahltím vás více písmenami než obrázky (I když díky Gábi Vám můžu naservírovat i nějaké ty vizuály, juhů!) Naše předexpedice probíhala od čtvrtka do neděle. Ve čtvrtek jsme měli se spolužáky lanové aktivity, v pátek nás čekal nácvik na vodě a cyklo přesun do kempu v Litovli. Až v Litovli jsme se setkali s našimi účastníky s handicapem a sobotu a neděli už jsme prožili společným seznamováním. Cílem předexpedice je, abychom si mohli vyzkoušet souhru ve skupině i se samotnými účastníky a na samotnou Expedici jeli již plně připravení

Společné večeře za bojových podmínek.

I společné snídaně...

Páteční kanoeistika byla boží. Jen málokdo se nevykoupal (Třeba naše loď, chachá!). Ale mokří jsme ve výsledku byli všichni. Jakto? Do Litovli jsme se přesouvali na kolech. A celý čas nám propršelo (Alespoň byly prázdné cyklostezky). Děkovali jsme vlastní prozřetelnosti, že si mnozí z nás nechali na sobě plavky a boty do vody. (No přece si nezamokříme i další boty!) A tak jsme asi po dvou hodinách přijeli do kempu. Promočení až na kost s jedinou myšlenkou v hlavě: Tak tohle je teda konec... A přitom to byl teprve začátek!

Jen co jsme dojeli do kempu, využili jsme chvíle, kdy nepršelo a postavili jsme stany. Být na vozíku má své limity. Ale má to i značné výhody. Řekněte mi, který chlap by si nepřál, aby mu čtyři baby stavěly stan a on je jen z povzdálí komandoval! Večer jsme strávili seznamováním v hospodě. České kempy bohužel nejsou plně bezbariérové. Nazvala bych je semi-bezbariérovými. Řekněme, že štěrkový podklad v kempu není úplně vhodný pro samostatný pohyb vozíčkářů. Na druhou stranu, do hospody vede pouhý jeden schod, to je na české poměry vlastně luxus. 

Po noci strávené ve stanu jsme vyrazili na kolech k jezeru Poděbrady, kde jsme měli nácvik na lodích už společně s našimi účastníky a vyzkoušeli jsme, které kompenzační pomůcky kdo potřebuje. Víte, takové kompenzační pomůcky jsou naprosto skvělá věc! Je to takový smysl inkluze, jak ji vnímám. Dorovnat možnosti, abychom si byli rovni. Sečteno podtrženo i někdo, kdo sedí na vozíku a má špatný úchop může pádlovat tak, že mě hravě přepádluje! (Otázka je, jestli jen já nejsem slaboch.) Ta Vltava bude boží! No a když nemáte správné kompenzační pomůcky, mnohdy si vystačíte se selským rozumem a hrstkou kreativity. 

Kromě běžných kol jsme využívali kola tandemová, tříkolky...

... i handbiky. A tak jsme mohli svištět všichni společně!

To jsou panečku panoramata!

Vodáci hadr.

Jeden problém však při práci s lidmi na vozíku beru jako zásadní a ráda bych ho vypíchla. Částo mám problém hlídat si své krámy, nikde je nezaložit, nezapomenout, neztratit...Víte jaké to je peklo, když máte na starost i věci někoho jiného?? Jen s hromadou štěstí Petr odjel se vším, co mu patří. Teda...snad, haha.

A když se vám nechce tahat batoh, tak ho prostě šupnete na vozík #soukromýšerpa

I přes to, že nebe ráno vypadalo všelijak, počasí se nám už na vodě naštěstí umoudřilo, a tak jsme se dočkali i táboráku! Nad ohněm se houpal kotlík plný guláše a ve vzduchu visela přátelská atmosféra. I-DYL-KA! 
Vyučující nám říkali (Ondra říkal), že správní organizátoři chodí spát poslední a první vstávají. No a vyučující se co? Poslouchají. Nejnáročnější bývá vždy první a poslední noc kurzů. Na první se seznamuješ a na poslední oslavuješ, že to všichni přežili ve zdraví. Problém nastává, když jsou první a poslední večer hned po sobě následující. Takže spánku jsme moc nenasbírali, ale za hraní na kytaru, pění u ohně do půl páté ráno a spaní pod hvězdami menší spánkový deficit zkrátka stojí. A socializace je důležitá! Na Expedici tak budeme vyrážet už jako bezvadná parta!

Pár vět závěrem... Žádného vozíčkáře jsem nevyklopila a žádného choďáka nedostala na vozík (ani sebe!), takže asi cajk. Zakončím to myšlenkou, že sportovat může každý. I když někomu toho chybí víc, než by mělo. Naopak pozitivní přístup a dobrá nálada všechny problémy odrovnají!

Sportujte, bavte se a užívejte život!

Vaše Alenka

Tak Expedici zdar!