Expedice PřesBar

Následující řádky se mi budou psát hodně těžce. Nabízí se otázka za zlatého bludišťáka: Kolikrát jsem začínala svůj článek podobnou větou? Ano, už to začíná být trochu ohrané, ale i tak je to stále pravda. Už je to nějaká doba, co jsme se vrátili z Expedice a já den co den začínám psát a den co den zavírám prázdnou stránku. Návraty do reality jsou těžké a tenhle z mnoha důvodů obzvlášť. Ale přece bych vás nemohla obrat o tak silný, emocemi protkaný zážitek, který mi Expedice přinesla. A tak tu sedím po stopadesáté osmé s otevřeným počítačem (a jistě ne naposledy), abych vás vzala s sebou, nebo se o to alespoň pokusila, na velmi vydařenou Expedici PřesBar, ze které se ještě stále vzpamatovávám (a ještě asi nějaký ten pátek budu). Možná bych se měla předem omluvit, za asi fakt dlouhý článek, který možná nebude dávat smysl, ale za to bude nejspíš hodně autentický. Bude ze mě. Bude vzduch (bez blbých vtipů a her se slovy by to taky nešlo, chápeme ne?) Ale ani omlouvat se nebudu. Prostě to berte tak, jak to je. Sakra vždyť mě znáte!

Another hard article to write, yay! Just try to guess how many times I began an article with words like this. I will answer that for you: a million times! I know it is a worn out phrase already but screw that. It is gonna be quite a challenge to fit all those memories and feelings (ok, who am I kidding especially those feelings) into the article. Into the letters and words. But you know what? I am gonna at least try, for you! I would love to share this breathtaking experience with you. So, sit comfortably, make yourself a nice cup of tea or coffee and join me on the Expedition over the barriers and beyond. Maybe I should apologize for making this article pretty long. I should be sorry for the overly emotional parts and for all those bad jokes. On the other hand, I am sure you already got used to it. You know me after all, don´t you? But you are reading it voluntarily, so no apologizing today. 

Expedice PřesBar (spoiler alert)

Tady to  všechno začalo...
Where it all began...

Expedici PřesBar jsem vám již krátce představila v předešlém článku. Ale ve stručnosti to znovu zopakuji. Jedná se o kurz navazujících magisterských oborů Aplikované pohybové aktivity (APA) a Aplikovaná tělesná výchova (který už má úplně jiný, brutálně složitý název, kterým vás ani sebe teď nebudu zatěžovat). Tento kurz mají studenti plně ve svých rukách. Funguje to tak, že musí naplánovat a uskutečnit zájezd pro sebe a účastníky se zdravotním postižením, kteří jsou tradičně nazýváni hosty. Plánování zahrnuje výběr lokalit, zařízení dopravy, ubytování, sponzorů, jídla, aktivit, zkrátka všeho, co je na takovém zájezdu potřeba. Nejedná se tedy o jednoduchý úkol. Na druhou stranu má velký potenciál nás studenty mnoho naučit. Samozřejmě máme k dispozici po celou dobu plánování i kurzu samotného skvělý tým vyučujících, se kterými můžeme cokoliv konzultovat a kteří nám dávají cennou zpětnou vazbu (Tisíceré díky za to!).

Expedition over the barriers and beyond (yep, I totally made this English title up, simply because the Czech one is so specific that is quite hard to translate, I am gonna call it Expedition further in the article) is a sport course on my university in subject Adapted sports. It is a very specific course, because students are planning it all by themselves. They must come up with the whole course for themselves and for people with various disabilities who are usually called guests. Students must pick the places, provide the transport, accommodation, food, find some sponsors, come up with the activities,... so basically everything! Which creates loads of opportunities to learn a wide scale of skills. Of course, the teachers are in the roles of supervisors and students can discuss with them whatever they need and afterwards they are giving the feedback on the whole trip. (There is not enough of words how to thank them for being there for us 24/7 and to create such an amazing environment for us to learn.)

To jsme ještě netušili, co nás čeká!
This moment we had no idea what is ahead of us, yet! 

Formalit už bylo myslím dost. Teď k samotné Expedici. Naší Expedice se zúčastnilo asi 25 studentů, 10 hostů a 10 vyučujících. Jeli s námi jedinci na vozíku, amputáři, lidé se sluchovým a zrakovým postižením a pár bláznů (jako třeba já). Sešla se nám tedy velmi rozmanitá, heterogenní skupina. O to krásnější bylo, že jsme se během několika dní stmelili v naprosto kompaktní tým. Není to o tom, že bychom kolem našich hostů skákali a že bychom se pro ně rozkrájeli. Jasně, někteří potřebují pro svůj život dopomoc, ale my nejsme asistenti. Jsme přátelé. Proto je naprosto v pořádku říct, že už prostě nemůžeš. A oni to berou a chápou. (Teda samozřejmě, že není úplně OK nechat je někde napospas, ale tak chápeme ne?) Protože jsme v tom prostě všichni spolu. Všichni na jedné lodi. Je to vlastně zvláštní, že taková společenství většinovou společností pořád nejsou nahlížena jako normální. Asi je to tím, že už jsem zvyklá, ale mně by tam ty vozíky snad i chyběly! 

The introduction is getting too long so let´s talk about the Expedition itself finally! We formed a group of approximately 25 students, 10 guests and 10 teachers. The group was very colourful: wheelchair users, amputees, persons with hearing and visual impairment. (And some crazy people like myself.) People with different stories crossed their paths. Despite our differences the group became consistent in a matter of days (maybe even hours) and rarely open atmosphere was created. One would say even family-like atmosphere. It is true, that our guests need help with some daily selfcare activities, but it was just natural to provide them help. Not on an assistant-client kind of basis but more on a friend to friend basis and I think that was beautiful! So, it was totally ok to tell that you were tired or so. And they understood. All of us were there together. As a one group. All as equals. Sometimes I don´t understand how come, this isn´t normal in our mainstream society. Groups full of differences. Maybe I live in another universe, or maybe in different countries it is more common. Who knows? 

Ale samozřejmě jsme naše milé hosty nosili na rukou!
But of course we were spoiling our guests from time to time.
(Treating them like a princesses in this case!)

A starali jsme se o ně jako o vlastní!
And they had the best service possible! 

Mohla bych vám vyprávět o tom, jak jsme jezdili ve Valticích na kolech. O tom, že když se vezme tandemové kolo, handbiky či tříkolka, najednou si jsou všichni rovní. To samé s loděmi. Když se použijí vhodné kompenzační pomůcky, sedačky, úchopové rukavice a další, zase jsme na tom všichni stejně. Mohla bych vám vtloukat do hlavy, že handicap vytváří okolní prostředí a lidé svými postoji. Handicap člověk s postižením nemá sám od sebe a že v bezbariérových, trochu poupravených podmínkách ani slovo handicap vlastně nemusí existovat. Ale to vám vyprávět nebudu. Nene, dnes ne. To už jste myslím pochopili z více z mých článků. Chci vám povyprávět své dojmy, emoce a vtipné historky z natáčení (protože těch není nikdy dost). A koho by přeci jen zajímala obsahová náplň našeho kurzu, může si počíst článek, který jsem psala pro časopis APA a ve kterém jsem své emoce ještě držela jakž takž na uzdě. Ve zkratce, jsme si užili dva dny na kolech v Lednicko-valtickém areálu, dva dny v Českém Krumlově a jeho okolí sjížděním Vltavy a dva dny v Krkonoších dobýváním Sněžky (no a zbytek dní byl vyplněn rekonvalescencí v autobuse a dobíjením baterek). 

I could tell you stories (and probably should) about our bike trips around Valtice. Tell you how easy inclusion is when you have tandem bikes, handcycles or for example tricycles. I could tell you stories about our canoeing on the river. With a little help of the compensatory aids like addible seats or special grip gloves we were equal. All of us. I could tell you a million times that the handicap is made by the environment and attitude of the others. People are not being born with a handicap. In the environment without barriers which is a bit adapted to the people with disabilities a word "handicap" doesn´t even have a place. Anyway, I don´t want to tell you any of this. Not today. I am sure you know all of it already (especially if you are reading my blog regularly). I want to share with you rather my feelings, experiences, and funny stories of course (there is never enough of them!). In a nutshell we spent two days on bikes, two days canoyeing on the river and two days in the mountains, hiking on the highest mountain of the Czech Republic. (And the rest of the days we spent sleeping in the bus, charging our batteries.)

Ale alespoň pár fotek z kol a z lodí vám sem teda hodím, že jste to vy! 

I am adding at least some pictures from our bike trip and from the river for you!

Tandembike

Handbike s externím elektromotorkem.
Handcycle with an external electromotor, haha.

Kolofun buddies (: 
(Nebyl by to správný článek bez skryté reklamy na smysluplnou věc, takže koukněte sem.)

Pohybem k přátelství.
Sport makes the best friendships!

Peřeje!
Wild river.

Souloudění.. nebo závody? (u nás člověk nikdy neví)

Jeden zážitek však převýšil ty zbylé. Ráda bych vám tedy pověděla víc o našem výstupu na Sněžku. Chcete? Protože takový bizár se jen tak nevidí! (Tak ještě že ho ne všichni z našich řad viděli.)
Prakticky jsme si dali slibované ferraty. Nahoru jsme se drápali snad tou nejtěžší cestou plnou kamenů a schodů no a zpátky už jsme se vezli (někteří doslova lanovkou, někteří po svých, po krásné rovné cestě přímo až k autobusu). No a lana byla taky přítomna. To je taky nápad, vytáhnout lidi na vozíku na Sněžku! Po té nejhorší cestě! Koho by taková blbost mohla napadnout? Jo jasně, nás. Vítej na APě! Jsme přeci na Expedici přes Bariéry, tak se musíme překonávat. A když už, tak už. Nejsme žádní troškaři. 

This article should be more than a generator of random words, am I right? Sorry for that, now comes the fun part! I´ll tell you a story, actually! (no way!) Are you ready for that? I will tell you about our hike on Sněžka, the highest mountain of the Czech Republic (1602 MASL is not that high I know but still it is something. Not like in the Netherlands, haha) Maybe you are confused already. How is it possible to hike with the wheelchair? On the Expedition is everything possible. The path wasn´t the easiest one. We were facing a lot of stones and stairs. And yes, you are right it was an insanely crazy idea! But in the end of the day it was totally worth it. Trust me. 

Ani počasí nás neodradilo...
The weather haven´t scared us...

...byli jsme odhodlaní...
... we were determined...

... a po celou cestu dobře naladění!
... with a smile on our faces all day long!

Někteří z nás si to vyloženě užívali!
Some of us were enjoying themselves more than the others. 

Podle fotek jste asi pochopili, že nás ráno přivítalo mlhou a deštěm, že prý abychom to měli se vším všudy. Chtělo to hodně sil a víry, abychom vůbec vyšli. Za to později jsme děkovali všem bohům za příjemný chládek, protože tahat vozíky ve 30 stupních si teda fakt nedokážu představit. I když naši zmrzlí vozíčkáři mohli mít trochu jiný pocit. Ale nic, co nespraví odpadkový pytel (místo pláštěnky na nohy) a placatka (z čistě zdravotních důvodů). Není se čemu divit, že v našich batozích hledali i lopaty a báli se, že je někde na Sněžce rovnou v těch pytlích zakopeme a necháme (a vozíky prodáme, to je prý celkem dobrý business). No přece bychom je netáhli i zpátky! Měli velké štěstí, že byla lanovka v provozu (ale to jim neříkejte!)

Since the moment we woke up we knew it is not gonna be a Sunday walk. The sky was dark, it was raining cats and dogs and we couldn´t see through the fog. Fortunately, the weather improved throughout the day and we were glad after all, that we didn´t have to carry those heavy wheelchairs and our friends in the hot summer day. On the other hand, our wheelchair users were a bit cold, but we were prepared for everything. Let´s say that alcohol is the good answer for any question (they were so drunk they couldn´t even walk, haha.) ((Obviously this is just a joke, so don´t take me seriously.))

Táhlo se...
We were pulling...

...šlapalo se...
...walking...

...šlapalo se...
...walking...

...nosilo se...
...carrying...

... nosilo se. 
(Někteří mají v hlavě, jiní jsou na hlavu.)
...carrying.

Ta síla skupiny, hecování, to, že jsme táhli všichni za jeden provaz (doslova) se jen těžko popisuje. Někteří naši vozíčkáři, když viděli, jak se trápíme se sami hecli, postavili se a bojovali! A když slyšíte, že těch 5 kroků je nejvíc, co náš host za poslední roky zvládl, tak vás hřeje srdíčko a zebou oči. No a pak se tam našel takový případ, že bychom ten vozík mohli snad nechat i v autobuse. No klobouk dolů! Byli jste úžasní! Všichni jsme si připadali jako tažní koně a kobyly, ale měli jsme ty nejlepší pány. Rozdíly mezi námi jsou. A velké! Ale tady? Tady nás spojoval společný cíl. Cíl, za kterým jsme šli a pokořili ho. Bez stížností, kyselých ksichtů - bolavá záda, nebolavá záda. Když jsme se po tom všem, po 6 hodinách usilovné dřiny (to snad musí být i nějaký světový rekord v nejpomalejším výstupu na Sněžku!) všichni společně postavili na vrchol s pocitem, že jsme to dokázali, nejeden člověk měl slzu na krajíčku (samozřejmě z toho ostrého větru, který na Sněžce vál.) První výšlap, ze kterého mě bolely víc ruce, než nohy! Síla celého výšlapu, okamžiku, který jsme si společně prožili pak rezonovala celým večerem i zpětnou vazbou a slovy nejde popsat, jak moc nám všem dala. Někdy se zkrátka vyplácí dělat bláznivé, nemožné věci.

The power of the group was incredible. We were pulling together as a team. Some of our wheelchair users were cheering us up with their voice, some of them even left the wheelchair behind and made some steps by themselves! And one girl could easily leave the wheelchair in the bus. They were incredible. All of them. All of us. Everybody helped as much as they could. No one was complaining, no one was whining. Even though a lot of us hit rock bottom, it helped us explore, that sky is not the limit. We made impossible possible. What else could we wish for? The journey took us long 6 hours. Our backs hurt like hell. And it was actually my first hike after which my arms hurt more than my legs. The energy of this hike, of the day, of the moment resonated with the group whole evening. It was a hell of an experience and it taught us a lot. In my opinion, we should do crazy impossible things more often, what do you think?

Společně jsme to dokázali...
Together we nailed it...

...a STÁLI jsme na vrcholu!
...and STOOD UP on the very top of Sněžka!

Sešla se nám tam banda dobrosrdečných lidí, která umí vzít za práci a nebojí se žádné srandy (ani té černé).
Lidí, kteří ten týden udělali speciálním.
Lidí, kteří mi imponují, s jakou grácií a chutí všechno zvládli. 
Jsem dojatá z toho, kolik krásných duší bylo na jednom místě. Z toho, co díky tomu vzniklo a co se nám zarylo hluboko do srdcí.
Mám radost z toho, že právě tito lidé budou dělat svět lepším místem (sluníčkář, nesluníčkář, je to tak!).
Tomu věřím.
Děkuji.
Jsem vděčná, že jsem toho mohla být součástí.
Jsem vděčná za to, že mě život zavál právě na APu.
Jsem vděčná za lidi, které mi vesmír přivedl do cesty.
Jsem vděčná za kantory, kteří nám jsou stále oporou, ať už na Expedici nebo mimo ni, kteří svou práci dělají srdcem a vedou nás k tomu samému a bez kterých by APA nebyla APou.
Jsem vděčná za to, kdo jsem se vším, co to obnáší. 

A když přijde okamžik, kdy řidič autobusu na konci týdne (se slzami v očích) řekne: děkuji, že jsem tu s vámi mohl být, víš, že se stalo něco opravdu velkého (protože řidiči autobusu bývají někdy faakt drsní!). 

We created a group full of amazing, warm-hearted people.
People who made the week so special.
People who I admire for everything what they did during the week and especially for the fact they did it always with a smile on their faces.
Full house of beautiful souls!
We created something special, something what will stay deeply marked in our hearts.
I feel blessed that these people are gonna make the world a better place.
Thank you!
I am grateful for getting the opportunity to be a part of it.
I am grateful that life lead me to this particular university.
I am grateful for the teachers who became our mentors on the Expedition as well as out of it. They are people with enormous hearts, and they are being just a great role models for us. 
I am grateful for all the amazing people I could have met.
I am grateful for being who I am with all the good things and all the bad things.
I am just so grateful!
The cherry on top came when our bus driver thanked us for the opportunity to be there with us. (And that is huge, because the bus drivers are usually mean!)

Nemožné se stalo možným, ZVLÁDLI JSME TO!
We made impossible possible. We accomplished our totally insane goal!

Pořád si nějak nemůžu zvyknout, jak se mnou tyhle věci mávají (kdy jsem začala být taková cíťa?!). Odehrává se ve mně emocionální smršť. Hurikán pocitů. Hluboký smutek z konce. 
Poslední kurz na FTK. Poslední rok. Poslední.
Nesnáším návraty. Konce bolí. 
Ten smutek se však mísí s intenzivní radostí z celého týdne. Vděčností, že jsem ho mohla zažít, že jsem toho mohla být součástí. 
Život tady a teď bez rušivých podnětů moderního světa. 
Jíst, smát se, sportovat, dýchat.
Společně. 
Symbióza, harmonie hadr. Láska. 

I have a heavy heart. I feel melted, touched. I feel a storm of emotions inside of me. Inside of my head, inside of my heart, even inside of my pinkie. A hurricane of feelings. Deep sorrow that the week ended. Deep sorrow, that this was my very last sport course, very last year on the uni. 
It is a bit weird that I didn´t quite get used to it after 24 years. But the older I get the more emotional I am after these kind of experiences (I don´t cry like a little girl, you are!)
I don´t like the farewells and goodbyes. And do you know what is even worse? The returns to the real world. It literally hurts. 
On the other hand, I feel pure happiness. Inside of my head, inside of my heart, even inside of my pinkie (yep I am very sensitive person as you can see) I feel absolutely grateful, that I got the privilege of being part of it. 
To live here and now. In the particular moment. Be outside, in the nature all day long. Life without all the annoying disruptive technologies and obligations.
Eat, laugh, move, breath.
Together as one.
Symbiosis, harmony. 
Love.

Být tady a teď.
Living for the moment.

Na závěr ještě pár historek na odlehčení:

Kde jinde zažiješ, že nevidomý člověk parkuje autobus? A jaký je to bizár, když řídí tak dobře, že si toho ani nevšimneš? 

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak hrají kámen, nůžky, papír lidé s postižením rukou? Petr na to přišel! No přece jazyk, zuby, pusa. Měl jediné štěstí, že vyhrál, když jsme hráli o to, kdo vyleze z lodi a půjde se podívat na jez. 

Každý den jsem Peťu tahala skoro násilím z postele (spacáku), a tak mě poslední den překvapilo, že když jsem ho šla vzbudit, nebyl tam. To skoro vypadá, že ten vtip o kvadrouších nefunguje. (Víš, kde najdeš kvadruplegika? Tam kde ho necháš. Haha.) 

To make this article even longer I have few funny stories which I just need to share with you! And of course, to finish the article with laugh and not the tears.

Our blind guest was driving the bus. No, I am not kidding. He was parking it in our camp. And do you know what is the funniest part of it? He was so good I didn´t even noticed it.

Have you ever thought about how people with impaired arms play stone, paper, scissors? My friend invented mouth, tongue, teeth. (He was lucky that he won, because the loser had to get out of the boat to watch the weir.)

Every morning was hard to get Petr out of his bed (or a sleeping bag) so I was pretty surprised the last day, when I came to wake him up, he wasn´t there. So, it crossed my mind, that there is something wrong with the joke about quadriplegics. (Do you know where you find a quadriplegic? The same place you left him. Haha.)

Vaše Alenka/Yours Alenka